19.
PROLOG K POUTI KRKONOŠSKÉ.
Pozdní večer. Dívky pilně předly
Hoši v kolo k dívčinám si sedli;
Plamen z krbu smutně ktomu svítil.
Pocestný u prostřed síně sedí,
Poslouchaje naň čeládka hledí;
Mluvil takto však i tak též cítil:
„Hoiho, slyšte! Kteří ještě bdíte,
Dobrý pozor na má slova dejte,
Neslýchané, nové věci zvíte!
Však jak pravím, pilně poslouchejte,
Neb jak slova jenom vypustíte,
Nikdy víc mně neporozumíte.
Vás však, kteří v kobku vaší tmavou
Vešli jste, a v lůžku tichém spíte,
Nad jehožto křížek stkví se hlavou,
Neprobudiž smích náš ani lkání!
Tmavou nocí nade vámi jen
Zavzni moje tiché noční přání:
Dobrou noc! tichý sen!!! –“
Pozdní večer; plamínek se míhá
Na krbu, v světnici stíny rodí
V spolku s Lůnou; – – venku hluk se zdvíhá,
Mladá chasa hlučné žerty plodí,
Nebo čas jest, kde se k přástvě sbíhá. –
Víc a více světnice se plní,
Hovor hlučí, kouř se z dýmek vlní;
258
Při stropu ho plamínku zář zlatí.
Starci ještě hlučný hovor vedou,
Brzo jeden po druhém se tratí
V tmavou kobku; a co dívky předou,
Hoši v hlučné hře a smíchu dlí:
Mnohý stařec v tichém lůžku spí.
259