POLESNÝ.

Karel Hynek Mácha

POLESNÝ.
VESELOHRA VE TŘECH JEDNÁNÍCH.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Před domem Zahořanského v lese, kolem zadního dílu domu zahrada, jest však přes ni viděti vrcholy borovic a jedlí. Při zemi v domě byt Podhajského, nahoře v pravo byt Sylviin, v levo Lidmilin. Večer, slunce zachází.
VÝSTUP PRVNÍ.
Z BOROVÉ co polesný a VÁCLAV co myslivec převlečení odcházejí z domu, je doprovází ZAHOŘANSKÝ, PODHAJSKÝ, LIDMILA. Na zad JAN
ZAHOŘANSKÝ (k šlechticovi). Tedy s Bohem, pane Dvorecký, a zůstane při tom, jak jsem slíbil. Ačkoliv dnes již měla dcera má zaslíbena býti panu Podhajskému, proto předce, abyste poznal, že i vás miluji, má to ještě na půl léta, dle žádosti vaší, odloženo býti; a kdyby pak vám se podařilo za ten čas lásku mé dcery sobě získati – (Lidmila ohlédne se po Podhajském a vrtí hlavou, jakoby chtěla říci: „Nikdy!“) – a pan Podhajský od ní upustil – (Podhajský dává Lidmile k srozumění, že se to nestane) – bude dcera má manželkou vaší.
294 Z BOROVÉ. I za naději vám děkuji, vzácný pane; a buďte ubezpečen, že mé lásce k mnohovážené slečně Lidmile nic, leč neštěstí mé, kdyby pro mne snad ztracena byla, se nevyrovná. Již dávno bych vás o její ruku byl požádal; však pamětliv jsa, že ještě ani půl léta neuplynulo, co jsem na panství pana šlechtice z Borové, a tudy co polesný i do vašeho mnohováženého sousedství přijíti štěstí měl, a že za ten čas vám možno nebylo, mne dobře poznati, nedůvěřoval jsem si to učiniti; až pak zpráva, že slečna Lidmila panu Podhajskému zaslíbena, a tudíž nad mým štěstím má rozhodnuto býti, smělosti mně dodalo, vás o půl léta času poshovení požádati. ZAHOŘANSKÝ. Což vám i ode mne povoleno jest. A nyní mějte se dobře; doufám, že nás brzo zase návštěvou poctíte. Z BOROVÉ. Mějte se dobře, vzácný pane, a buďte ujištěn, že co nejdříve vašeho milostivého povolení použiji. ZAHOŘANSKÝ. (odchází do domu). S Bohem tedy! (Zajde.)
VÝSTUP DRUHÝ.
PŘEDEŠLÍ bez ZAHOŘANSKÉHO.
Z BOROVÉ (k Podhajskému). Mějte i vy se dobře, pane Podhajský, a doufám, že jako vždy jindy dobří zůstaneme přátelé; nechtějte se na mne horšiti, že jiskra z těch samých očí, jež lásku vaši rozohnila, příčinou jest, že i mé srdce plamenem se zňalo.
295 PODHAJSKY. Ač jste mému štěstí na nějaký čas zamezil cestu a na odpor se mu stavíte, nicméně panuj mezi námi staré přátelství. (Podává mu ruku.) Z BOROVÉ. Též i vy, slečno! mně račte milostivě odpustiti, že věda se nemilovaným od vás, předce o vaši lásku se chci ucházeti; víte, že nešťastný každého stébla se chytá, doufaje, že jest s to, aby jej nad vodou udrželo. LIDMILA. Však, pane polesný, snad víte, že ten, který se stébla chytá, větším dílem utone; nevím ale, proč bych se na vás horšila, snad že mne milujete? – To bych jistě byla první z děvčat, která by tak jednala! Z BOROVÉ. O jak jste mně ulehčila, milostivá slečno; nic nezdálo se mně hroznějšího, než vaším hněvem obtížena se věděti, a bych pravdu mluvil, obával jsem se toho, mysle, že jsem v očích vašich toho zasloužil. Též i velice mne těší, že pan Podhajský o mně špatněji nemyslí, než prve. PODHAJSKÝ. Proč bych já vás nenáviděl, věda, že na vašem místě též tak bych byl učinil a pro Lidmilu vše podnikl, ačkoliv, proč bych zapíral, mne mrzí, že den mého štěstí vzdálenější bude, než prve; více příčiny k pohoršení slečna sama mně dává, nechtíc se ani dost málo zamrzeti, že zaslíbení naše na půl léta jest odloženo. LIDMILA, Pan Podhajský zapomněl, že nám dívkám nesluší, nešťastné ještě nešťastnějšími činiti; tuším, žádá, bych jen vezdy: „Miluji tě, Podhajský,“ v ustech měla. Ostatně ale mním povinna býti, abych v přítom- 296 nosti pana Podhajského k jeho utěšení a udobření opakovala, co již onehdy vám, pane Dvorecký, když jste mne o mé mínění žádal, jsem oznámila: že mé smýšlení o vás zcela vás uspokojiti může; ale láska má že náleží panu Podhajskému. PODHAJSKÝ (políbí slečně ruku). Z BOROVÉ (stíraje si slzu z oka). Slečno, dříve jste pravila, že nechcete nešťastného činiti nešťastnějším; o kdybyste věděla, jak já jsem nešťastný a mnoholi nešťastnější vaším vyřknutím! LIDMILA. Odpusťte, jestliže jsem se provinila; úmysl můj byl dobrý, domnívala jsem se, že jako lékař nejtrpším lékem často nejdříve předešlé zdraví navrátí, i mně takto se poštěstí; neb jak jste mne ujišťoval, jest tento lék nejtrpší. Mějte se dobře, zůstaňte naším přítelem jako kdy jindy; na lásku ke mně však hleďte zapomenouti. (Odejde do domu.) Z BOROVÉ. Mějte se dobře, slečno, však na vás a na lásku mou zapomenouti mně nelze, nikdy – nikdy!
VÝSTUP TŘETÍ.
PŘEDEŠLÍ bez LIDMILY.
Z BOROVÉ. O pane Podhajský, kdybyste si jen představiti mohl, jakého již namáhání mne to stálo, abych na Lidmilu zapomenul, však všecka má práce jest nadarmo. Není možno mně bez ní býti, ani pomysliti nesmím, že navždy mám od ní odloučen býti. Až posud 297 ještě láska má jen v mých byla prsou zavřena; teď není mně možno déle mlčeti, a vy, pane, který dle smýšlení světa byste snad poslední o tom věděti měl, jste první po Lidmile, který o tom odemne jest zpraven. PODHAJSKÝ. Představiti si mohu stav váš, i uznávám důvěrnost vaši ve mne, a snad k vašemu utěšení mohu vám říci: kdyby má neměla býti Lidmila, že vy ten první byste byl, jemuž bych jí dopřál; však jako vaše, tak i moje láska bezkonečná jest, a jak vám tak i mně nemožno, bez Lidmily býti. Ctím vás jako kdy jindy, a možno-li, též bych řekl, že má láska k vám ještě zrostla; neb velice si vážím muže, jenž rovnou cestou kráčí, což i vy jste učinil. Neb kde jiný by potajmo byl jednal a všelikými ouskoky a nedovolenými prostředky lásku naši byl hleděl podkopati, tu vy co poctivý muž jste lásku svou zjevil; protož mějte se dobře, a nebe vám přej štěstí, jehož tak velice hoden jste. (Podá mu ruku.) Z BOROVÉ (odvrácen, tiskne Podhajskému ruku). Mějte se dobře. PODHAJSKÝ (odejde do domu).
298

Básně v knize Básně - Dramatické zlomky (in Dílo Karla Hynka Máchy, díl 1):