Bitva Černopolská dne 23. měsýce srpna 1796.

Bitva Černopolská dne 23. měsýce srpna 1796. Jeho hraběcý milosti, Pánu P. Joachymovi Šternberkovi obětovaná.
’Αλλ’ ’έπευ ’ου γαρ ’ετ’ ’εστιν ’αποσταδον ’Αργείοισι Μάρνασθαι, πριν γ’ ’ηε κατακτάμεν, ’ηε κατ’ ’ακρης ’Ιλιον αιπεινήν ’ελέειν, κτάσθαι τε πολίτας. Homer v Iliadě v kníze 15. verši 556. Nadmutí Frankové, svobodou spití, Po krvi žížníc, co vlkové lítí, Králům se rouhali v zpupnosti slov, Svobodu hlásali nad zlatý kov. Kamkoli vrazyli s zástupy svými, Záhuba kráčela zároveň s ními, Hynula nevinnost, hynula ctnost, Sýdlo své rozstřela pekelná zlost. Pálili města, y hubili husté Krajiny, květoucý měníce v pusté, [167] Hrůza šla, kdekoli houkali zdělz děl, Tisýce tisýcův pobili těl. Rukami nohami posyli zemi, Plenili více, než před věky všemi, Kmet se co divoké svině jich bál, S jinochem milenka pádila dál. V hluboké lesy se ukryly stáda, Ptáčkové strachem se utekli v lada, Zhynulo obilí, zhuben byl strom, Jakby ho nejprudší rozdrtil hrom. Vítězné praporcy v povětří vály, U Černopole již Frankové stáli; Krajiny kryli, co kobylek roj, Na země chystajíc krvavý boj. Nehnuly srdcem jich žalostné křiky, Nadarmo vojska se stavěly v šiky Nad řeku lítavou lítě co saň, Hnali se vedouce smrtícý zbraň; Ouprkem jako mrak pádili dále, Čechyby vydrali, zhubili krále; Přes hory, přes vody k Čechám se hnal Francouz, y žádného nelitoval. 168 Čechové jako blesk povstali nyní, Na slavné předků sy vzpomněli činy; Vzhůru v tom Český jak jindy vstal lev, Aby svůj na Franky vysoptil hněv. Rozbroj, Čech horlivý, povstal v tom hluku, Srdnatě promluvil k Českému pluku, Vida, že vlast se již pleniti má, Čechám že zhrožuje záhuba zlá: „Ha! kdož bude vlasti bránit, Matek mdlých a otcův chránit, Chrámy hájit, svatou ctnost? Což má Francouz města pálit, Ženy, dívky ctnostné šálit, Věčně tropit nepravost? Což má zhynout Česká sláva, Zmizet naše dávná práva, Časy dobré pominout? Vidím vztekati se v bouři, Zajít Čechy v hrozném kouři, Z ráje pouště vyplynout! Kam se dějí naše statky, Kam se vrhnou staré matky, Kam, kam dívky nevinné? 169 Česká země těžce heká, Na nás ve svém smutku čeká, Na nás – veslo jediné! Ha! což déle prodléváme – Nevděk Čechům padnout máme? Kde jste naši dědové? Kde jste ve své srdnatosti, Kde jste České udatnosti Slavní světa vůdcové? Jenž jste za dnů svých se skvěli, Z nichž strach národové měli, Třesouce se tam y zde; Jichž se jako bouřky báli, Ana láme lesy, skály, Slyšíc: Žižka s Čechy jde? Jenž co strašné mračno táhli, Jak jen k Českým mečům sáhli, Strach vojsk bledé líce kryl; Pryč, pryč vojska utíkaly, Zbraně s sebe odmítaly, Český stín jim smrtí byl! Na věkyli Češí zvadli, Otcové že v boji padli, Jichž se všickni hrozyli? 170 Nebudeme vnuků míti, Nemá u nás v písních zníti, Jak jsme vlasti hájili? Hle! nám chtějí ženy bráti, Naši vlast chtí zkáze dáti, Tupit, loupit, bořit chrám! Pojďme, bratří! vlasti chraňme, – Krále, žen a dítek braňme, Sláva věčná kyne nám. Vzhůru Češí! vzhůru bratří! Pán Bůh s nebe na nás patří, Žehná vojska Českého; Kdož jest Čechem, chop se zbraně, Pojďme, bíme, pojďme na ně, Nelitujme žádného!“ Ejhle! v tom plukové čeští co lvové Po boji žížnili, lehce co snové Přes hory, přes doly letěli v boj, Jakby se vyrojil z oulu včel roj. Někdy jak Jaroslav Tatary zklátil, Na ně se vyřítiv meči je mlátil, 171 Za nimi žena se dále a dál, Český by svoboden od nich byl král!*) Z oblak jak orel, jak hrčení řeky Ze skal se leje a vylévá vzteky, Karel y Čech se tak do bitvy hnal, Pro vlast svou padnouti nelitoval! Jakby se sekali v prachu a kouři Větry dva protivné na mořské bouři, Jalyby o vlnobití se prát, Místa tak nechce Čech Frankovi dát. Řehtali koňové, břinkali meče, Již již se lámali od tuhé seče, Po předu, po zadu lítala smrt, Po krvi žížnil jen Francouz co chrt. Z vrchů všech oheň z tlam svítícý děla Strašlivě jako hrom na nebi hřměla, Země se třásla, y každýby mněl, Jakoby mžitkou svět zhynouti měl. Jakby se nebesa otvírat chtěla, Oheň z nich na zemi shrknouti měla, ——— *) Jaroslav Šternberk, slovutný hrdina Český, z kteréhož rodu P. P. hrabě Joachym Šternberk pocházý, jakž obšírněji P. František Pelcel v své kronyce dílu III. vypisuje. 172 Křížil se ohnivý plamen a blesk Křastil, a rachotil po nebi třesk. Vlny jak pěnavé na moři vztekem Hrnou se na skály s strašlivým jekem, Tlamou, co propast, je shltiti mní, Čechy tak Frankové rozdrtit chtí. V krvavém boji, v té hrdinské době, Čechové hlasytě volali k sobě: „Kdožkoli Čechem jsy, vlasti své chraň, Nelituj, nelituj pro ni vést zbraň!zbraň!“ Rychle, co dráždění lvové se hnali, Pomstuby Čechové nad Franky vzali, Nedali, nedali oddechu víc, Frankové smrti jen běželi vstříc. Což jest, ó Franku, tvé prošení platné? Čechy viz za sebou hnáti se statné! České Lvy, Franku, teď za sebou máš, Nyní y udatnost Českou již znáš. Vítězství! vítězství na České straně! České Pán požehnal na nebi zbraně, Udatní Čechové vítězy jsou! Od končin k končinám pověsti jdou. 173 Mrtvých těl hromady hrozné, co skály Vysoké k nebesům zdvižené, stály, Potokem hrčela po poli krev, Černé pak v červené proměnil hněv. Slunce již, coufaje měsýcy, tryskem Za horu pádilo velikým zyskem, S hvězdami měsýček blíže se bral, Slovutné hrdiny České by znal. Čechové bránili milé své země, Slovutných dědů jsouc udatné plémě: Tekla y poteče pro vlast jich krev, Čech je až do dneška udatný lev.