Běla kvílícý.

Běla kvílícý.
Hrozná bouře počínaapočínala Moře bouřit hluboké. Voda z všech stran lítě hnala Vlny nad dům vysoké. Na skále tu Běla sedíc Na moře se dívala, Vzdychajíc a smutně hledíc Žalostivě volala. 182 „Více nežli rok již minul, Plný hořkých žalostí, Co své ruce posléz vinul Okolo mne s radostí. Ach, jak moři hladovému Moh’ sy sebe svěřiti? Přestaň bouře rozmilému, Přestaň chvílku bouřiti! Mámť já bouři strašlivější, Jenž mé srdce sužuje; Kteréž lásku nejstálejší Jinochovi věnuje. Kupec, an své zlato tratí, Na tebe jak naříká, Že v tvé přišel ruce katí, Až hlas vody proniká! Já pak nemám bědovati Proto, cos mi zlapila? Můželi se přirovnati K zlatu, co já ztratila? Máli zlato v zbytečnosti S ním dost malou podobu? S ním sem měla zlata dosti, Bez něho mám chudobu.“ 183 Uplakaná pohlídala, Ženicha by spatřila, Lítostivě povzdychala, Slzý moře vylila. V tom tu k Běle mrtvé tělo Pomalounku plovalo, Když pak k samé přijít mělo, Najednou stát zůstalo. Běla vidouc je, hned zvadla, Jakby na ni vápno vlil. Bez sebe jsouc, na ně padla; Neb to – její ženich byl.