Vlast.
Láska k vlasti lije život v žíly,
Ostří rozum ducha šlechetného,
Z moudrosti a namahání sýly
Rostou blesky města nádherného,
Zem se v ráje, lidé v Bohy mění,
S hor y polí kyne potěšení;
Vznešený muž v lůnu rozkošnosti
S vytržením na květ vlasti hledě
Ducha pne a srdce šíří, cedě
Z plesů živých medy blaženosti.
Kdožby spatřiv sličnosti se stkvoucý
K činům obrovým se neosmělil?
Slyše andělského zpěvu vroucý
Zvuky s rozmilými nepodělil
Cytů lahodivých jemné lásky?
Nevyvolal sladícými hlásky
Květu krásy vnadné k požívání
Zpěvů sladkých, rozkošného světa?
Mládenec co růže v slávě kveta
Letí rozkošemi k milování.
Vidí v sadě pannu, jasna bleskem
Vřelý duch se na mžik ohromuje;
47
Sýlu trojí, příkořenství třeskem
Z vln se nehod k dívce vyšlehuje,
Zočí vábné krásy rozvinutí,
Strach a láska, vztěk a užasnutí
V srdcy křižuje se rozníceném,
Tělo klesá, duch se vypínaje
Proletuje nemožnosti kraje,
Kouzlí ráje v světě osvíceném.
Hory zlaté, veselosti moře,
Růže nevadnoucý, věčné plesy
Na kynutí svého ducha tvoře
Krásu nejjasnější pod nebesy
V kůru vítězného zpěvu vede,
K požehnancy sláva s nebes jede
K přivítání nevídané krásy;
Andělé se koří, srdce chladné
V plamen šlehá, sluncem krásy vnadné
Oprchují spanilosti řásy.
V růžonosném chrámě rozkošnosti
Bohyně mu sladnoucými hlásky
Vyjevujíc cyty nevinnosti
Ohlašuje věčnost čisté lásky;
Muž se v proudu radování topí,
Duch mře rozkoší, již z mdlob se zchopí
K činům, vřelosti své obří mocy,
48
Střela nebytnosti přeháněje,
Divy plodí, o milence pěje,
Z bídy tváří rozkoš a den z nocy.
Žena anděl rozmilému sladí
Lichotivou láskou namahání,
Horoucýho srdce plamen chladí,
V blesku divů vede k požívání
Skutečnosti, krásy rozvinuje
Ducha mocného a nová kuje
Pouta zvětřenému rozhorlency;
Jestli hledí do jiskřícých očí,
Ach! tu rozkoš nevypravnou točí,
A se vítěz korunuje věncy.
Krása vlídná z bublin blaženosti
Nestižené, z květu vyražení
Strojí miláčkovi v domácnosti
Hody chutné pravých potěšení,
S líbezností vtip a moudrost pojí,
Rozum čistí, srdce trhlé hojí
Rozsývajíc veselosti kvítky,
Z radosti ho do radosti vede,
Vyjasňujíc zpěvem tváři bledé
Ošetřuje jako outlé dítky.
Muž se dobrou ženou bohem cýtí,
Milence-li zplodí radovánky;
49
Ach! jak rozkoš s jeho očí svítí,
Jestli z hojnosti a krásy schránky
Vykládaje dary srdce zblaží.
Obr odpornosti spnouti baží,
Pro spanilé dítky, pro milenku
Hory sleze, v moře skočí, světem
Střelí, aby výbornosti květem
Před přátely poctil milostenku.
Jako v máji vyskakují z plodné
Země lůna kvítky blýskajícý,
Tak y v slávě rojí štěstí svodné
V bytu lásky plesy jímajícý;
Přátelé se pevní, krásy mladnou,
Věrnosti a lásky cyty sladnou,
Sady rozkoš, pole zlato rodí,
Rozum otvíraje věku sklady,
Rozvinuje spanilosti vnady
V chrám y blaženosti moudrost vodí.
Ráje v jasnu kvetou; tuť se mraky
Lidohubné vojny zatahují;
Vzhlédni světe zkostlý na zázraky,
Které vlastencové vyvozují!
Ušlechtilé ženy, pěkné dítky,
Hojnosti a radování kvítky
Má hrom vzteku bez lítosti stříti.
50
Muž se dívá na své s oblíbením,
Již se loučí se svým potěšením,
Pro životy lev se bude bíti.
Kde jste, závistiví protivnícy,
S ouklady a tepoucými hromy?
V smrt se nevinnosti zástupnícy
Vrhnou pro své milované domy.
Hřměte! drťte! na své milé hledí,
Pro miláčky s rozkoší krev cedí;
Hrňte hrůzy! muži trou se proudem
Ohně, vírem sýly kvapně brodí,
Pejchu nezmoženou v propast shodí,
Vojny třesk ni nehne vlasti oudem.
Tak se láska k vlasti rodí z lásky
Domácý, a světem seje divy;
K božským činům nevinnými hlásky
Pudí krása duchy na podivy.
Nemožnost se láskou k vlasti zmůže,
Z bludů moudrost, z trní vyjdou růže,
Města zkrásý zlatem hrdá čela,
Zpěvy hrdinství y sladké cyty
Živíc vtrhnou lid až v rajské byty,
Kde se předků sláva Božstvím stkvěla.
O má vlasti! studno nejčistější
Rozkoše a prvních radovánek!
51
Květe krásy, slunce nejjasnější
Slávy, moudrosti a vtipu schránek
Hrade zmocňujícý! tobě světím
Ducha svého, pro tě v muky letím,
Abych vyrval z kalu pitomosti
Krásu nehynoucý, aby sláva
Žehrajícým záštím zkleslá práva
Dotřela se v první velebnosti;
Aby Božstvím moudrost Jaroslava,
Láska Karla otce oslavila
Přemyslova, Libušina hlava
Tvořícý se v srdce vnuků vryla,
Čech by cýtě nezmožené sýly
Ohněm věčné slávy nadmul žíly,
Letěl, kam mu mužný Jiří svítí,
Střelil, Lobkovic kde s Řeky plesá,
Závist hanebnosti nectné klesá,
Vztěk se žehravosti neroznítí!
Vidím divy! Čech již slávou mladne,
Na Lumíra hledě ducha spíná,
Moc se obří, příkořenství sladne,
Lenost srdce k Božství napomíná;
Ráje vykvetají, bludy hasnou,
Smělou moudrostí a pravdou jasnou
Sok y s podivením do Čech patří,
52
Všudy řád a pravost s ctností vládne;
Kdož ty divy vytvořují řádné?
Láska čistá, vlastencové bratří.
K nebi, bratří! k nebi z motaniny
Zemských maličkostí! běh se šíří,
Sláva zve a slunce na planiny
Nesmrtedlné, kam duch vřelý míří,
Střely zžírajícých světel šlehášlehá,
Plamen svírajícý v žílách běhá,
V hlavě blesk se rozstřeluje v plody,
Srdce těsné trhá k Božství chrámu,
Bouřemi a příkořenstvím v prámu
Mužnosti se vnese v blahé rody,
V háji cti a rozkošnosti věčné
Na kráse se neomylné zhlíží;
Zde mu plesy zvučí nekonečné,
Čest a krása pravá ducha víží;
Zde sy otvíraje budoucnosti
Lůno zvelebuje tiché ctnosti;
Tma se s očí tratí, v jasnu vidí
Vyvýšené vlasti světlou slávu,
Tuť se koře všemocnému právu
Božství, rozkoš nevídanou klidí.
53