báseň bez názvu

Vojtěch Nejedlý

Karel čtvrtý.
Zpěv první.
[3] Obsah.
Karel drží radovánky, že stavové syna Václava za krále vyvolili. Dříve, než se panstvo sjelo, procházý se s královnou Annou po Žebráce; vida šťastné okolí, plésá, že jeho přičiněním to štěstí zrostlo. Rozmlouvání, že každý tvor, následovně y člověk k štěstí na světě postaven jest. Jistota toho štěstí jest Bůh mocný a dobrotivý; prostředek láska společná. Panstvo se sjíždí.
[4] Vojna lítá hubí kraje, Mate řád a hyzdí mravy, Podvod pozdvihuje hlavy, Svornost mře a peklo zraje, Záře budoucnosti jasné Závistivým mrakem hasne. Ach! tuť srdce hrůzou trnou Poctivého lidu v zmatku, Když se na rozmilou matku, Na vlast drahou, bídy hrnou, Když se nepravosti rodí, Dusý ctnost a zrady plodí. Darmo slunce hory zlatí, V kráse růžového máje Povstávají všudy ráje; Štěstí blesk se v páru tratí, Zlaté naděje se boří, Neboť rozbroj muky tvoří. [5] Každý veselosti kvítek, Každá rozkoš strachem vadne, Moudrost klesá, láska chladne, V lůnu přemilostných dítek Matka na budoucnost hledí, Pro ně schne a slzy cedí. Z těchto syvých protivenství, Z víru přítomného vzteku, Podvodu a příkořenství Hleďme k blaženému věku, Kde král otcem být se snaží, Štěpí ráj a národ blaží. Sláva vlasti, otců štěstí, Vlídná moudrost, pokoj svatý Zdrtí smutek jedovatý, Drahy k spokojnosti zklestí, Duše blažeností vnadnou Ztuží se a k činům zmladnou. Zde se učme pravé ctnosti, Zdravé rady poslechněme, Otce vlasti skutkem ctěme; Jak on jdouce po moudrosti Zmůžem všecka protivenství, Která hrozý člověčenství. 6 Karel držel na Žebráce Radovánky se svým dvorem, K němu zanechavše práce Jako včely dolem horem Slavní páni na hrad jeli, Kde se plesy rozvíjely. Srdce laskavému otcy V rozkoše se rozlívalo, Ač prv s hrůzou rozbíralo Myšlinky své ve dne v nocy, V hrobli s trůnu slávy sstoupí, Jak svár lstivý Čechy zloupí. Láska k vlasti v radování Otce krále vodívala, Starostlivost rodívala Lidohubná zamotání, Mstivé soky v zůřivosti, Milé děti v sníženosti. Ach! tuť usedalo hořem Srdce šlechetnému králi! Slzy jako perle stály V očích, kdyby měl plout mořem, Hnalby v odvážnosti prámu Bouří k blaženosti chrámu. 7 Než se otec starostlivý Nadál, duše občerstvěla, Sluncem slávy vlast se stkvěla, Hojnosti a štěstí živý Pramen, pokoj, po vší zemi Těšil národ rozkošemi. Neboť mladistvého syna Stavy vyvolili králem. Otec v radování stálém Jako v řece ryba plyna, Došel sladké spokojnosti Po tepoucý zbouřenosti. Královna se procházela S milým králem po Žebráce, Zde mu starosti a práce Oslazujíc, prováděla V stínu lesa hlubokého Panovníka starostného. Bezpečni jsouc bez divoké Stráže, s veselými čely Na budoucnost pohleděli. „Jestli někdo na široké Zemi nad nás blaženější? Ptá se růže nejkrásnější Anna z srdce upřímného Svého chotě laskavého. 8 V Čechách vorných nám co v ráji Radosti a štěstí kvetou, Čest a vděčnost jako v máji Matce dcera věnce pletou; Kam se hneme, láska s očí Jiskří lidu blaženému, K nám se starcy, k nám se děti točí, Aby otcy pečlivému Jako jaro pěkné dítky Odevzdaly outlé kvítky. Tys jich tvůrce blaženosti! Neboť zkrotiv zůřivosti Zamezyl jsy drancování, Vytrhv národ z poddanosti Rozsyl v zemi radování. Za to očma slzýcýma Vzdává sedlák díky tobě, Živě rukama se svýma Vydělává zlato sobě, Volně pokračuje k štěstí Cestu svým a vlasti klestí, V lůnu pokoje a lásky sedě, Na miláčky drahé hledě Vzdychá, jasní oko, plésá, Milým do náručí klesá, 9 Líbá syny, padá na kolena, Bohu děkuje a králi ctnému, Že ho blaží věrná žena, Že y otcy rozšafnému Dobré dítky nebe tvoří. Šťastný horlivostí hoří, Každá žíla v něm se třese, Jeho duch se vzhůru nese, Vděčnou láskou korunuje Nejdražšího poručníka. Jestli třeba bojovníka, Sám se na smrt posvěcuje; Otec v kráse zdárných dětí S králem jak lev v bitvu letí.“ Takto mluví Anna vroucý. Kněžnu se co hvězdu stkvoucý K srdcy tiskne šťastné kníže. „Národ miluje mne, praví, A v svém srdcy chrám mi staví, Ty však povinnosti tíže Sladíš láskou lichotivou, Představujíc tváří živou V nejsvětlejší spanilosti Obraz vnadné blaženosti. Láska domácý mne blaží, Zlatá naděje syn kyne, 10 Jako rosa outlý kvítek vlaží, Jako růže z poupěte se vine, Naděje mne občerstvuje, Syn se v květu budoucnosti V nejslavnější velebnosti Bleskem štěstí ozdobuje.“ Řka se kloní do náručí Manžel ženy milované. „Tvá mne, svrchovaný Pane! Dobrotivost lásce učí.“ Dí, a sladkou slzu cedí, Mlčí, k nebi zase hledí; „Slyš mne Bože! Čecha svého, Dokud v těle ducha mdlého Cýtit budu, neopustím; Pro něho se v boje pustím, Potru vztek a lidu tíže, Zdrtím lsti a pověr mříže, Moudrost jako slunce čistou Povyloudím na zem s nebe, Poctím blažeností jistou, Roztomilá vlasti, tebe, Že jak v květu višně stavy Všecky zplynou v radování, Ctnost se zmůže, shladí mravy V pravém štěstí požívání.“ 11 Tváří roznícenou pravil Otec, patře na nebesa, Štěstí krajanů svých nesa V srdcy dobrotivém, slavil Příchod věku blaženého, Ctí a krásou oděného. Jak se k podpoře keř vine, K mládenečku čistá panna, Tak se rozhorlená Anna K srdcy svého krále vine, V rozkoši a lásce plyne, Sladkou nadějí se kojí, Že se štěstí v Čechách zrojí. Tak se oba veselostí Božskou spití radovali, Okouzlení budoucností Ráje v Čechách čarovali, V milostivém rozmlouvání Syli lidu radování. Z hustého teď vyšli lesa, Na trávník se posadili, Kde zem kvítky ozdobily. Větřík libý chládek nesa Vůni milým obětoval, Srdce váním obživoval. 12 Krajiny tu rozložité Poklady své rozvinuly, Kam jen oči pokynuly, Rajské krásy rozmanité Na vrchu y na dolině hoří, Obraz k malování tvoří. Kraj se oku divícýmu V nejmilejším prohlednutí Stavě, ku podivu nutí Duši, k srdcy cýtícýmu Vsy a pole veda praví: Přirozenost jaro slaví! Jakby posyl širé kraje Vesnicemi na rovině, Jakby ráje na pustině Vyvedl, všudy krása zraje, Les a louky ozdobuje, Lidí k plesům pobuzuje. Tu jen obilíčko kyne, Tady zahrady se bělí, Tam své ženky slavík želí, Ryba v čisté vodě plyne, A když jasné slunce svítí, Stříbrem na vodě se třpytí. 13 Z dálí jako obři tmavé Hory hlavy k nebi pnoucý, Města se jak zlato stkvoucý, Lesy široké a zdravé Z nocy pyšné povstávají, Hojnosti své vykládají. Nebe bez šerého mraku Obživuje všecky tvory, Slunce zlatí doly, hory, Odkrývajíc v pláni zraku Utěšené podívání Ourodný kraj v radování. „Jak jest krasněkrásně v světě milém! Promluvila slavná Anna, Jak ráj vylíčená strana Kvete v kraji ušlechtilém, Zem y nebe v společnosti Zahánějí mrzutosti. Chtěj neb nechtěj, radovati Se y zamračenec musý. Když ho žravé péče dusý, Mají srdce utejrati, Mladé jaro péče pudí, Muže k vyražení budí. Jaká krása, milý světe, Na tvém plodném lůně kvete! 14 Jaké zlaté podívání Vábí duši k požívání! Srdce veselostí těsné Vděčně před svým Bohem klesne, Plynouc v moři štěstí svého Vyzná otce milostného. Kam se vrhnu, kam jen hledím, V rozkoši a kráse sedím, Vidím štědrou Boží lásku. V zvuku zvěři, v ptactva hlásku, V řece, v poli láska Boží Denně štěstí lidské množí. Láskou všecko všudy plésá, Brouček v kvítí poskakuje, Ptáček lesem polituje, Láskou tou jen člověk klesá, V ní se topě štěstí hledá, Mžikem oddechu sy nedá.“ „O má milá! sladce praví K Anně Karel milostivý, Člověk láskou Boží živý V jednání sy štěstí staví, Živost seděti mu nedá. Protož dnem y nocý hledá, 15 Aby zdrtiv obtížnosti Pravé dostíhl blaženosti. K věčnosti a k Bohu hledě, Pokračuje bez ustání K velikému vykonání; Stále bdí, a y krev cedě Pro vlast skáče do hlubiny, V žalář letí za své syny, Pouta volně ková sobě, Aby, ženo, pomohl tobě, V bídě věze prozpěvuje, Jestli přispěl bratru svému. Tak Bůh lidi rozpaluje, Strojí štěstí světu všemu. Lidé, jeho obraz, divy Kouzlí. Patř, kdo na pustině Ráje vyvedl? Ve hlubině Skoumal, že jsou tvory živy? Kdo běh sluncy, hvězdám měří, Všecko ví a málo věří? Jaká hlubokost a sýla! Lidé obšahují světy, Každá v přirození žíla, Všecko ovoce a květy, Zem y mořské hlubokosti Odkryty jsou lidské učenosti. 16 Vesnice a města čistá, Štěpnice a vinohrady, Stráně, jakby do zahrady Vešel, znamení jsou jistá V nejkrásnější spanilosti Šťastných lidí rozumnosti. Vidímli však jasné nebe, Slunce ohněm plejtvajícý, Měsýcyli spatřím tebe V tmavé nocy blejskajícý! Zastkvíli se hvězd jak písku sýla, O tuť ve mně trne každá žíla, Srdce klepá podivením, Na zem klesá slabá noha, Duše velikého Boha Vyhlašuje s potěšením, Jazyk zajíká se, stojí, Když se za divem div rojí. Jako snové v mysli živé Divotvorná tvářnost lítá, Zázraky a mocnost Boží chtivé Srdce v přirození čítá; Není v stavu, byť se střelo, Aby divy sčísti mělo. 17 Kdo tě, pověz, vytrhl z prachu, Hlavo světy skoumajícý? Ozbrojil tě hromem strachu Blesku města zžírajícý? Kdo ti, slunce! kráčet káže, V jistý řád vás, hvězdy, váže? Hory, doly, skřehlé mladí, Mrtvé stromy obživuje, Z poupat růže rozvinuje, Slavíčku! tvé zpěvy sladí? Jak se zyma znovu blíží, Rozkoše y řeky klíží? Pán ty divy denně tvoří. Okem střelí, vrch se boří, Milostivým okem kyne, V sladké radosti zem plyne, Ruku zavřel, hladem mřeme, Ruku roztáhl, hodujeme. S námi mluví v outlém květu, V dešti jeví lásku světu; Hromem ozbrojený hrozý, Darmo zapírají mnozý Boha otce laskavého, Majíc posměch z mocy jeho, Když se mračna zatahují, Hrůzou nebe ozbrojují, 18 Když blesk žravý lidi slepí, Houká hrom, a skály třepí, Mudrák trna v sklep se skrývá, Červ se plaze žalmy zpívá, Otce nechtěl v lásce znáti, Strašlivého pána báti V prachu vinoucý se musý, Mocli jeho hromem zkusý. Mocný jest Pán! rachotivý Hrom ho světům oznamuje; Netrň! jest y dobrotivý, Země otce oslavuje; Tvoříť život, chléb a kvítky, Staraje se o své dítky. Není na daleké zemi, Projdi svět, ó není tvora Nejmenšího mezy všemi, Jemuž lásky Boží hora Štědrotyby nevylila, Mdlého broučka neblažila. Kdo smí hlavy pozdvihnouti, V pravdě sobě povzdychnouti: Bůh mne vyvrhl z počtu dítek, V poušti stojím spráhlý kvítek? 19 Byť měl hořký kalich píti, Aspoň nešťastnému sladí Naděje žluč, věčnost chladí Peklo bídy; máli mříti, Žebrák smrti odporuje, Život sobě oblibuje.“ Tak král s sladkým vytržením V lůnu jarní krásy sedě, Vroucně na nebesa hledě Ohlašuje s potěšením Veškerého světa krále, Jistí svatě, že se stále O své bohaté y chudé Čechy jak Bůh starat bude, Vtiskne v syna ducha svého, By byl otcem lidu všeho. V tom y právě vedou k otcy Syna, rozkoš nejmilejší. Král ho láskou nejvroucnější Pozdvihuje k světů otcy, Prosý, Bůhby duchem mocy, Duchem lásky k panování Ztuživ syna pro věk zlatý V Čechách vštípil pokoj svatý. Nyní syna k milování 20 Lidu svého probuzuje, Řády Páně oznamuje: V„V kraje patř, kam rukou kynu, Tam tvé oko všudy vidí Na sta doufajícých lidí; Ti se k tobě obracují, Jako v otce důvěřují. Na Boha hleď, řiď se Bohem! Mocná skála v kříži mnohém Při boku stůj potlačeným, Pomoz bludem zaslepeným. Jako slunce obživ kraje, Osvěť hlavu zanedbanou, Potři tupost, otvíraje Pravdě cestu jasnou branou. O všecky se starej syny, Přispěj pánu, žebrákovi, Potěš syrotků a vdovy, Naprav nešlechetných viny, Aby každý, maje tebe, Vyznal, že mu kvete nebe. K štěstí jsme zde. Jako páry Život křehkých lidí hyne; Člověk v rozkoši dnes plyne, Zejtra tělo nesou máry, 21 Jistotná smrt všecky bije, Nechť je len, neb zlato kryje. Uchop hodiny se dnešní, Než ti umrou dnové spěšní, Rozmnož pravé štěstí v zemi. Vždyť Bůh okrasami všemi Jako ráj svět ozdobuje, Seje v živobytí radost. Lásku Boží pozoruje Y ty, šediny a mladost Proveď jako hlava tělo, Kdeby mřelo bědování, V nejčistější kráse mělo Sýdlo zdravé radování. Láska společná nás blaží. Proto král y man se snaží, Aby, zmohše protivenství, Které hrozý člověčenství, Dotřeli se blaženosti. Pán y žebrák stejně jedí, Stejné mají potřebnosti, V nemocy a truchlivosti Očma skroušenýma hledí, Zvouce lidi k outrpnosti; Na nás, bratří! pohledněte, Bratry z bídy vytrhněte, 22 V nebezpečném živobytí Vlídně ztište hromobití, Co se snáší nad hlavami. Což to nádherníkům platí, Že se třpytí ozdobami, Shromažďují zlata stohy? Nemoc sníží zemské Bohy, Smrt se dotře svého práva, Zhasne blesk, a zemře sláva. V lásce, synu! myslí vroucý Hledej slávy nehynoucý, Pracuj, bdi a potěšení Rozsý v lidském pokolení. Jestli se ti štěstí zpírá, Pokoj kalí čisté tváře, Poddanéli ouzkost svírá, Hleď, by jako jasná záře Naděje se lidu stkvěla, Vyšla hvězda blaženosti, Byť y bída přítomnosti Trampotami srdce třela.“ Praviv k srdcy syna vinul. Již ho Anna políbila, Sladkou slzou posvětila, Prosýc Boha, aby kynul 23 Ctnému otcy k potěšení, Milé vlasti k zvelebení. Teď se páni k hradu brali; Knížata je přivítali, Ctili v zvučném vyražení Svého syna povýšení. 24 Karel čtvrtý.
Zpěv druhý.
[25] Obsah.
Kdo chce pravého štěstí dojíti, nejprvé pravé slávy hledej. Hodování, při němž o pravé slávě rokují. Biskup Arnošt klade základ pravé slávy na moudrosti. Dubský vystavuje obraz její v bojování a vítězství. Karel přistupuje k prvnímu mínění.
[26] Jako otec milé dítky Přijav král své moudré stavy Okem kynul, vonné kvítky Ozdobily jejich hlavy, Hudby zvuk a zpěvu hlásky Byly důkaz vroucý lásky. Když se hudby rozlíhaly, Páni v plesu hodovali, Jako zlato víno České Srdce loudíc k veselosti Perlilo se; kvítky hezké S ovocem šly v společnosti. Hosté v přívětivé srdečnosti Na dobrého krále zdraví pili, Rozkládajíc lidu blaženosti Starostlivost svého otce ctili, V rozkoši a moudrém rokování Pokračujíc, na tom se y zasadili, [27] O pravé by slávě rozmlouvání Skončilo dnes hodování. Arnošt první podlé práva Ouřadu a učenosti Počal v sladké výmluvnosti: „Jak já smejšlím, pravá sláva Základ svůj má na moudrosti. Jaká rozkoš! když blud marný Před orlovým okem hyne, K světlosti se mudřec švarný Proudem drsných pověr vine. Jako dým se tratí před ním mraky, Slunce v obživené kráse Osvěcuje bystré zraky, Čisté oko nocy ptá se, Kam se škodné bludy děly? Jak blesk v páru odletěly. Luza strachy klesá, mudřec stojí, Tupec pravdy vidět nechce, Osvícený nacházý ji lehce; Jí se jako Bohem kojíkojí, Jak muž k trůnu svaté pravdy kráčí, Z hlav svých bratří bludy svodné páčí, Za ně život s ochotností sázý, V neštěstí jsa vlasti pevnou hrázý. 28 Vida mdlého lidu zaslepenost, Povážlivě, jako matka přirozenost, Do motanic syvých klamů hledí, Rozumem svým všecky věcy cedí, Ctí y obyčeje staré nocy, Kdyby ublížit měl otcy, Matku s dětmi rozděliti, Jednu slzu umořiti. Dobře ví z své skušenosti, Jak se snadno podvod k pravdě vtělí, Rozkaz, meč a ouskočnosti Lidí s pověrami nerozdělí; Zlehka, ale jistě hojí v hlavě rány, Vyčišťuje oči zdravé, Samy do propasti tmavé Shrknou nerozumu brány, Šíbaly ač ošetřené stály Jako od věčnosti skály. Vyučuje národ sprostě chodí, Nekryje se v kvítkovaná slova, Která kyselosti v lidu plodí. V pustiny se skrývá sova, Moudrost nemajecy vady Bez ouhony kráčí všady. Kdo sy hlavu dýmem naplňuje, 29 Snášeje se na berličkách divy kutí, Tenť y mečem váhavý lid k víře nutí, Káže s hůry jako Satan dravý, Aby pouty spial se rozum zdravý; Sám pak pravdu smrtě, povídačky Mezy lehké duše rozsývaje, Čisté mravy jako děcké hračky Zavrhuje, bouří tiché kraje, Chrámy nevinnosti drahé boří, Trýzní lid, a peklo z ráje tvoří. Mudřec snášelivý na křehkosti Lidské patře bývá v pochybnosti, Vida, že se s trním sjednocuje růže, Jist jest, že y poblouditi může; Pročež nemiluje marné půtky Dokazuje šlechetnými skutky, Že se dotřev moudrosti a pravdy čisté Za hynoucý bleskot dobyl slávy jisté. Jako otec o rozmilé dítky O sousedy hrubé veda péči V choulostivé prácy sladí řeči, Po trnové stráni seje kvítky, Ze skal kouzlí vinohrady, Z bahen líčí květné sady, 30 Z pustin vesnice a města. Bludným přívětivě ukazuje, Kudy z motaniny trampot cesta Zkormoucené duše vyvozuje K sýdlu blaženosti sladké, Drsné mravy hladí, tuží hladké. Jeho pečí ráje povstávají, Ctnostní lidé štěstím oplývají. Kam jen člověk okem hodí, Patří na panny a na mládence, Kteří pletouc krásné věnce, Kvítím po zahradách chodí, Ke cti muže šlechetného Vnadné písně prozpěvují, V slávě dobrodince svého Věncem lásky korunují. Kdo tak s moudrostí se obíraje, V milé vlasti štěstí rozsývaje Jak Bůh lidem tvoří nebe, Nad hrdiny zvýší sebe.“ Biskup skončil; páni se mu poklonili, Svorně muže ctného oslavili. Po něm mluvě Dubský pocty žádostivý, Představoval jiné slávy obraz živý. 31 „Kdo sy v bitvě nejstrašnější Dobyl jména hrdinstvími, Tomu čelo sláva nejjasnější Ovinuje věncy nesvadlými. V nesnázeli rojné hledí, Hrdina sy srdce těsné šíří, Bystrým okem do věčnosti míří, Jako Cézar zahanbený slzy cedí, Že co žena v květu mladosti a sýly U rozmaru ukovaný sedí. Lev se schopiv rozpaluje žíly, Budí schopnosti a slávy hledá, Dnem y nocý oddechu sy nedá, Orel letí v bouři protivenství. Tuť se z smrtícýho příkořenství Rozkoš v svodné kráse vyšlehuje, Sladce mluvíc muži pochlebuje: Dokud cýtí srdce živé, Mladost tělo ozdobuje, Láska v kráse lichotivé Tobě hody připravuje, Pospěš, milý! v květné ráje, Uží svého věku máje. 32 Vzhlédni vůkol! jarní kvítky Nabízejí k veselosti, Radosti a lásky dítky Poskytují blaženosti, Vyražení krásy vnadné V milém požívání sladne. Láska v poušti nebe tvoří, V chladné žíly rozkoš leje; Tvrdá sláva štěstí boří, V ráje hlad a žalost seje. Sprosť se, milý! slávy divé, Přiviň k lásce přívětivé! Darmo rozkoš z ctného bojovníka Míní vyvoditi rozkošníka, Muž tam s smělým srdcem lítá, Kde smrt čestná bojovníky vítá. V cestě hlad a mor se vztěká, Roztahuje sýti lapajícý, V bitvě hřmí jek luzy žehrajícý; Ať se dítě obtížností leká, Švarný vítěz nezná hrůzy, Plaší hlad a drtí luzy, Plamen zžírajícý vojskem jede, Jak Bůh zbraně na hrdiny vede. Kam, ó kam se s nádhernými čely Rozkacení nepřátelé děli? 33 Plaché srny bloudí pustinami. Hrdý vítěz kráčí krajinami, Trne svět; jen kyne okem, Y hned běží národové skokem, Běží králové y sami Skládat koruny a práva. Nyní nejkrásnější sláva Čelo panovníka vznešeného Nesmrtedlným věncem korunuje, Řečná pověst zděšenému světu Božské činy v nejsličnějším květu K podivení živě obrazuje, K skutkům srdce syrná rozpaluje. Slyše mladík, s jakou velebností O něm příběh divy vypravuje, Hanbou pláče, hoří dychtivostí, Aby y s tou srdečností Chlubná pověst pro mládence Pletla nesmrtedlné věnce, Věčnost o něm divy rozhlásyla, Jako Alexandra reka oslavila.“ Dokonav řeč Dubský s bedlivostí Vůkol sebe pozoruje, Zdali ho kdo s ochotností Za vítěze prohlašuje? 34 Všickni mlčí; Dubský vítězství své slaví. Karel se co ze sna protrhuje praví: „Sladká jest to rozkoš, čistá sláva, Když se boří města, smrtí outlé dítky, Panny krásné jako jarní kvítky Vedou v otroctví a ruší svatá práva, Když pláč, zoufání a proklínání Veškerého národa se k nebi nese, Každý živý tvor se strachy třese, Radosti a Boží požehnání Obracují v bědování. Vojna jest mor světa sklíčeného, Tať y zohyzďuje muže vznešeného. Jen kdo otců, žen a dětí, Kdo své vlasti hájí s zmužilostí, O tom světem pověst letí Vyhlašujíc s výmluvností: Hrdina se hodiv v bitvu dravou Zachoval vlast svobodnou a zdravou. Syce vítěz potřísněný Krví lidu nevinného, Pro mrzkosti oslavený Od zlosyna jediného, Umíraje s hrůzou na to patří, Že jsou s loupežníkem bratří. 35 Jaký rozdíl mezy ukrutnými? Oba tropí hanebnosti, S tovaryši urputnými Hyzdí sýdlo blaženosti, Statky boří, muže bijí, Slzy žen a dětí pijí. Proto zajímáme loupežníky, Y je na smrt odsuzujem, Na svobodě nechávajíc bojovníky Jim co Bohům pochlebujem. Proč to? Lotrové se neuchrání, Bojovníků sylná vojska brání. Za to potomstvo jim odplacuje, Bojovníka nelidského Jako Alexandra velikého K věčné hanbě odsuzuje. Tvrdý vítěz mělby v měd se rýti, Živý obraz pravé slávy, Který zákony a právy Zahrávaje chtěl svět stříti? Pryč mi s očí, slávo jedovatá! Jestli boříš práva svatá; Ať se kdo chce tebou šálí, Vrahy s potěšením chválí; Milejší mně tichá sláva, Jenž ctí člověčenství práva, 36 Staví chrámy blaženosti. Nůma ctitel člověčenství, Pokoje a učenosti, Zahnav z Říma zůřivosti Ozdoboval náboženství, Klada zákony a čisté mravy Jak Bůh blažil všecky stavy. Šťastné matky necedily Pod ním ani slzy jedné, Dívky pro milé se neděsyly Ve snách, netrnuly ve dne, Muž y žena v štěstí požívání Budili své milky k radování. Můželi co krásnějšího Býti, jako lidi zdravé Z tuposti a mocy dravé V stupeň světla čistějšího, V lůno volnosti, co děti Mdlé a milé, uváděti? Z mrtvé pouště tvořit ráje, By lid vděčný v kráse máje Růžového s vinohradu V kraji vyšel na zahradu? V zemi moudrost, ctnost a štěstí sýti, Lidu blaženému otcem býti?“ 37 Karel umlkl. Jako dítky k otcy Stavové se k němu přivinuli: „S nebes přišel vlasti ku pomocy, Pravíc v sladké slzy rozplynuli. Pravá sláva, pane! krásý tebe, K věčnosti tě vede dobrotivé nebe!“ Takto moudré rozmlouvání Skončilo dnes hodování. Zatím Karel strojil nové veselosti, Aby zejtra uctil milé hosti. 38 Karel čtvrtý.
Zpěv třetí.
[39] Obsah.
Bludové a náruživosti nejvíce překážejí, aby lidé šťastní byli. Nejprudší jest láska, tať k ukrutnostem vede, a y čistá srdce zakaluje. Jen čas a naděje zahojují rány její. Náruživosti jsou k našemu štěstí potřebné, však rozumem a zákony se na uzdě držeti musejí. Karel vyjel na honby s pány. Bouře. Ztratili krále; ten náhodou scházý se s uhlířem, který ho do své chaloupky uvodí, a sprostá jídla mu snáší. Rozmlouvání moudrého uhlíře. Vypravuje králi, jak rytíř Bohuslav synovi nevěstu odjal, a jak ten se láskou trápí. Karel bere se na odpočinutí.
[40] Sotva slunce zemi probudilo, Již se všecko s hradu vyrojilo, Na honběby švarných panů zbraně Porážely jeleny a laně. Koně frčely, a trouby zněly, Mladí páni divy prováděli, Aby radostí a zpěvem stále Vyráželi laskavého krále. Hluk a radost vejskajícý Po lese se rozlíhaly, Za zvěří se strachem chvátajícý Lovcy hustinami hnali, Švarných panů ostré zbraně Porážely jeleny a laně, Rozhorlených lovců hřmotné hluky Vyděsyly z doupat zvířat pluky, [41] Vypudily z lesa hlubokého Jelena co obra vysokého, Který jak snih bílý po nich zhlíží, A svou krásou, a svou těla tíží K podivení nutí hrdé pány. Ti své na jelena strojíc rány Očima, y srdcem krásu jedí; Zbrklý jelen jak král na ně hledí, Otáčí se, v pustiny se tratí, Vyděšeným panům hlavy hatí, Kteří v nedočkavé horlivosti Zabíhají v divé samotnosti. Zatím světlo mře, a mraky syvé Na nebi se zatahují kolem. Páni pustinami horem dolem Jezdí nevidouce duše živé, Troubí; darmo, nic se neozývá. Teprv každý s strachem v poušť se dívá; Kam se z roklin dáti? Bouře dravá Všecky hrůzy vůkol rozestřela, Tma se na zem sype, ouzkost žravá V srdce zkostlá jede, jak noc tmavá Zbitých panů vyzrazují čela, Že jich smysly starostlivost střela. Vratislav té tísně pozoruje, Zkleslých duchů zpěvem pozdvihuje: 42 Ať se boří svět, a zduje Země, ať se peklo blíží, Muž se bouře nestrachuje, Ani morem neponíží; Bloudli hrůzami se třese, Ctný muž hlavu vzhůru nese. Svědomí mu srdce trojí, Moudrost v bezpečnost ho vede, Tovaryšstvo hody strojí, Láska barví tváři bledé, Duch se obří v bitvě těsné, Ouzkost zbitá v propast klesne. Vzhůru muži! v nocy mstivé Strojme sobě veselosti, Světlem plašme mraky divé, Jídlem hladu zůřivosti, Zpěv y nemožnosti zmůže, Z trní rozvine se růže. Zpívá, y hned páni okřívají, Jako střely kolem nabíhají, Z tmyby probudili světla. Oheň hoří. Bože! jaká rána Uleknutým hlavy zpletla! Vůkol hledí, nikdež svého pána 43 Nevidouce strachy trnou. V pomatení v poušť se hrnou, Každý chvátá, oheň v křoví nese, Hledá krále po celičkém lese, Volá: Kde jste, kde jste milý králi! Kde jste, naše drahé potěšení? Ohlas odpovídá: Zde ho není. Tuť se derou přes divoké skály, Přes trní a přes rokliny, Probíhají houště, Přehlížejí rozvaliny, Nahledají v pouště, Ach! předc v prostřed lesa strašlivého Nespatřují krále laskavého. Již jest po něm veta. Tma se množí, Bouře roste, poslové se Boží Blesky s hromem strašně ozývají, Peklo na pustině odkrývají. Vicher klátí stoletými stromy. Nebesa se v ohni otvírají Vystřelujíc rachotícý hromyhromy, Řeky krup a vody vylívají. Když zem trne, když hrom třepí skály, Vzdychají: Ach! jak se vede králi Dobrému, a hledajíce pána Bloudí lesem do bílého rána. 44 Karel ztrativ pány cesty hledá, Však mu křoví prorazyti nedá. Stoje, kam se dáti, na rozpaku, Vidí, že muž jako ze zázraku Do hustin se přibližuje, Bloudícýho pozdravuje: Kam, kam pane! v bouři jdete? Tady cesty nenajdete. Na Žebrák chcy, Karel odpovídá, Kudy cesta, na uhlíři zvídá. Již jest pozdě, milý pane! Dnes se z hustin do žádané Tvrze temnem nedotřete. Les se šíří, mračna syvá Na nebi se zatahují, Hroznou bouři oznamují. Y les y noc hrozý divá, Proto každá duše živá Před časem se hledí v lese skrýti, Poďme y my, než se bude líti. Praviv vede krále velikého Spěšně do domečku chatrného. Zde ho vítá jasným okem, Jako bratra usazuje, Po domečku běhá skokem, Pohodlí mu připravuje, 45 Nesa oběd s ochotností Mluví k hostu s srdečností: „Požívejte, čeho poskytuje Láska chudá pánu s upřímností. Ovšem panstvo v slávě rozvinuje Lahůdky a krmy světa všeho K poctě hodovníka šlechetného; Však se s hostem nechuť zasazuje. Neb jen, jako mluví Staročeší, Hlad a vlídnost jídla oslazuje. Milostivý pane! toť mne těší, Že se sláva k červu ponižuje, S pánem uhlíř hovořiti může; Aby s chrpou spojila se růže, Trpkou náhodou se přivozuje. Syce oslavency hrdě Na nás korábníky hledí, S námi s opovržením a tvrdě Nakládají; neboť vědí, Že jim nemůžeme dáti Ani stříbra ani zlata, Ani s nimi hráti Na knížata. Mocná potřeba jen hrdost drtí, Zastiňuje blesk a nechuť smrtí. 46 Odpusťte mi, milostivý pane! Já rád žvatlám kudrlinky, Arcy sprosté; někdy předc se stane, Včelička že na bylinky Dosti špatné ráda sedá, V bodlačině medu hledá. Jezte, píte, milostivý pane! Myslete sy na rozkošné hody, Že k vám z jídel sladká vůně vane, Víno lahodivé místo vody Jako Božský nápoj do ust teče; Tak sy obnovujíc milované Hody zapudíte dravé péče, Poplynete v svodné blaženosti Nehodami perné skutečnosti. Vždyť pak skoro všecko pod nebesy Lichotivým snem se rádo spívá. Panna ve snách tvoří sobě plesy, Mladík s chutí na krásy se dívá, Pán se v důstojnosti kolíbaje S potěšením hledí na bubliny, Hrdina sy myšlinkami hraje, Plésá, že mu věčná sláva zraje, Že své vidí Božské kvesti činy; Žebrák y se na rozkoši pase. Tak nás v bídě čpavé v každém čase 47 Mylní snové jako matka kojí, Rány nerozumem zbité hojí, Plaší truchlivosti jedovaté Z páry vyvádějíc hrady zlaté. Ovšem když se probudíme, Šálivé sny pohřešíme. Dosti na tom, když jen v zkormoucení Nalézáme na čas utišení. Jezte, píte, milostivý pane! Vždyť jsme ještě praví Staročeší, Které upřímnost a láska těší, Nechť se kryje v šaty šperkované, Aneb v sprosté nevinnosti chodí. Ne šat, ale vyjasněné hlavy, Srdce šlechetná a čisté mravy Muže nad klenoty ozdobují, Jejich vyvýšenost ohlašují. Ať sy pošetilec v zlatě chodí, Na sta pochlebníků sebou vodí; Moudrý bleskem ošálit se nedá, V šlechetnosti ceny pravé hledá. Smát se musým, do městali jedu; Tuť vám ke mně, milostivý pane, Jako namlsané mouchy k medu Panice a páni v kvítkované 48 Kráse jako modly vybíhají, Z poctivého starce šašky mají. Blázni! hrdě sobě vykračují, Po uhlíři hlavou vyhazují. Proč se bočí? Jsouli rozumnější? O ne, pěkné zlato na nich hoří, Přitom vidouc, že se nejvtipnější Více zlatu nežli Bohu koří, Chtějí býti nade všecky stavy Rozumem y líčenými mravy Cti a krásy obraz nejjasnější. Škoda, že tak vzhůru nosý hlavy, A tak málo vědí, co se stává? Zkušenost zlá na ruku jim dává, Že y čest y rozum ztratí, Komu jen se štěstí zhatí. Na to špatně dbajíc pyšně hledí, Dokud v rozkoši a zlatě sedí; Když je švihne metla vrtkavosti, Teprv probudíc se z opilosti S smutnou tváří na nahotu hledí, Lomí rukama a slzy cedí. Tuť k ním pravím: Zlatí panáčkové! Jaké vidím podívání nové? Vyli jako děti, jako ženy 49 Bohatství a slávy miláčkové K potěšení sprostým pro mdlé změny Topíte se v touni bědování? Jáťbych radou přispěl v naříkání, Kdyby muška mohla se lva býti, Bláto smělo o zlato se tříti. Ovšem se to někdy stává, Že lva muška správá, Mohloby se páni také státi, Žebych s to byl dobrou radu dáti. Povězte, co vaše srdce hněte, Že y ve dne v nocy strachy mřete? Ach! nás čest y zlato opustily. Co to slyším? Blaženostli s zlatem Zrádným na věky jste umrtvili? Dokud vylíčení drahým šatem Jako pávové jste chodívali, Blázni vás co Bohy slavívali; Víteli co? dám vám dobrou radu, Byste došli slávy za náhradu: Buďte čistí jako zlato, Žádných šatů, vás jen za to Srdce mužného a jasné hlavy Lidé všímajíce sobě Šlechetnost a krásné mravy Budou chválit v každé době. 50 Takto v nesmyslném naříkání Chtěl jsem pošetilcům poraditi. Tuť jste viděti měl nadýmání, Slyšet nechutného hubování! Jakoby mne chtěli usmrtiti, Všickni se co vosy vyrojili, Po skončeném lítém rokování Za blázna mne starce prohlásyli. K smíchu jest to! Pocty zýskat chtějí A předc rozumu a mravů nehledějí. Jáť sy myslím, kdo chce slávu žíti, Že se musý protivenstvím tříti; Neboť sluší vědět, milí páni! Pečení že ptácy Polem nelítají, Ani k hodování Líných nevítají. Tak y ctnosti žácy Mají obtížnosti Trpké podniknouti, Býtli chtějí ve vážnosti, A neb slavní slouti.slouti.“ Uhlíř žvatlal. Karel s potěšením Poslouchaje starce rozumného, Chlebem černým tělo, vyražením Chutným sýlil ducha mdlého. 51 Ještě v slávě dvora veselého Nikdý tak mu jídlo nechutnalo, Jako v spolku muže hovorného. Srdce králi v těle zaplesalo, Když mu jako nezkažené dítky Uhlíř vypravoval propovídky. Král teď mluví: Děkuji ti brachu! Žes mne sprostiv přehrozného strachu V bytu nevinnosti obveselil. Pověz, jak tu lásku splatím tobě? Já jsem s vámi pane! srdce zdělil, Odplatu y přijal v této době, Rozmlouvaje s vámi s upřímností, Odpověděl uhlíř s srdečností. Neb mé srdce po člověku touží; Shledámli se někdy s duší živou, Tuť jí s ochotností lichotivou Jako rozmilému bratru slouží. Víšli příteli co? Karel praví, Na hrad poď, tam můžeš přebývati, Lidi do líbosti milovati. Kdo se na pustině pozastaví, Bys chtěl vesele s ním rozmlouvati. Láska, pane! nutiti se nedánedá, Rovný sobě rovného jen hledá. 52 S bohatými není nic; jsouť hrdí Nad Boha se v slávě spínajíce, Časem jako skála tvrdí Bolesti a nouze neznajíce. Nechcy do světa, ó nechcy jíti, Musylbych tam s vlky výti, Odřícy se upřímnosti, Zkázu kovat nevinnosti, Zapřít sprosté, čisté mravy, K nebi pozdvihovat hlavy, Šálit ouskočnosti medem, Zhyzdit sýdlo blaženosti Jak čert z pouhé všetečnosti Rozbroje a necti jedem. Toťby se mi milí páni chtělo, Abych opustiv své zvyky Podvod miloval a křiky, Hanbou zakaloval čelo! Upřímně a sprostě doma chodím Jak muž podlé bývalého zvyku, Na srdcy co mám, to na jazyku, Kdy chcy, mrzutosti s duše shodím, S pravdou se a veselostí vodím, V zpěvu vstanu, v zpěvu lehnu, Živé duši vlasem nehnu. 53 Tuť mé, milostivý pane! Živobytí máte; Darmo slávy milované Sladkost rozkládáte, Víc sy vážím nevinnosti, Nežli chlubné důstojnosti. Nač se v městě páni vypínají? Zdali jen se na ně štěstí směje, Že jim lahůdek a zlata přeje, Že se po rovině vozývají? Toť jsou právě maličkosti! Za to nemocy je mořívají, Do smrti drou mrzutosti. Já chléb jím, a piji vodu, Jako kamzýk hory doly slezu, Nechť jdu kam chcy, sám se na svých vezu, Mámli za to ňákou škodu? Zdráv jsem, bylbych živ y v radování, Kdyby pokoje mi přáli páni; Ač jen sami plovou v blaženosti, Jed mi ubohému lijí do radosti. Představte sy, syna mého moří, A s ním všecko štěstí otcy boří. Rytíř, což mu scházý? Plejtvá zlatem Jako prachem, vínem jako vodou, 54 Vyšňořený denně novým šatem Vykračuje, sousedů svých škodou S tovaryši v rozkošech jen plyne, Vyprázdňuje vína plné dčbánky, Jestli na otroky okem kyne, Hned mu vyrostají radovánky; Švižné dívky, krásné ženy, Ač sám nemá žádné ceny, Pro boháče pomatou sy hlavy, Rozkošníku nescházý nic, nežli mravy. Moha sobě veselosti kvítky V ráji svého štěstí jako dítky Skotačivé utrhnouti, V radovánkách rozplynouti, Dnem y nocý pokoje sy nedá, Jako chrt mdlých lidí zkázy hledá, Rodiče y děti zarmucuje, Pramen nevinnosti zakaluje. Díváte se, milostivý pane! Co chcy s horlivostí míti? Jakby neměl v bídě svrchované Syrý otec slzý líti Vida syna svého mříti? Srdce bolestí mi puknout může. Jindy krev a mlíko, jako růže, 55 Jako štíhlý stromek kveta, Rozkoš mladistvého světa Budil mládež k veselosti, Nyní brodí v truchlivosti, V lůně krásy tvoří bídy sobě, Živ jsa jakby ležel v hrobě. Zlostný rytíř nevinného Srdce kalí blaženosti Právě z pouhé ďábelnosti. Neznáteli bohatého Bohuslava, který jako vrána Na lid tichý dopadává, Matkám cestu trním stlává, Neznáteli všetečného pána? Myť ho dobře známe, Neb ním naříkáme. Jako andělé se v nevinnosti Můj syn s krásnou pannou milovali, Lásku věčnou v svaté horlivosti V bídě sy y v štěstí slibovali, Otcové se milovnícy ctnosti Čisté jako děti radovali, Plésajíce, že již v brzké době Milí v chrámu slíbí věrnost sobě. 56 Bez odtahu do města jsme jeli. Jak jsme hrůzou všickni zkameněli, Když nás bůjný rytíř potkav v cestě Jako nákeřníky pozastavil; Moha očí nechat na nevěstě Celý vytržený k panně pravil: Ty jsy anděl! kdybych prošel kraje, Nenašelbych dívky rozkošnější. Jaká bělost! jak ti oko hraje! Jaká růže v tváři nejvnadnější! O má holubinko! tobě zraje V sýdlu slávy štěstí nejkrásnější. Poskoč dívko! pán tě volá do radosti, Jako v ráji budeš v blaženosti Plouti od rána až do večera. Darmo ruce vinouc zlatá dcera Zaklínala pro živého Boha pána nezdárného, By ji nechal na pokoji. Rytíř v nešlechetném boji Sebou hnouti nedal, S pannou ušlechtilou, S chasou rozpustilou Cesty k hradu hledal. Myť se protiviti chtěli, Však nás dráči mžikem střeli. 57 Od té doby jako mrtvý chodí Můj syn krajinami kvetoucými, Jako s stínem s zármutkem se vodí Lidmi v blaženosti plynoucými, Ve dne na planině panny hledá, V nocy do snů zahrabaný sedá V divém houští; slyší zpěvy sladké Probuzených ptáčků, vání hladké Šustícýho větru, vidí záři Jitra růžového, světlou tváři Nádherného slunce, hory doly Měnivými perlami se skvoucý, Jako včely na bohatém poli V zpěvu lahodivém lidi žnoucý, Vidí ráj a plesy světa všeho, A mře v květu věku rozkošného. Spatřiv, že syn v němé truchlivosti Nechce užit věku blaženosti, Lítostivě na miláčka hledě, K srdcy tiskna jej, a slzy cedě Promluvil jsem: Milý, drahý synu! Y já otec zármutkem tvým hynu, Y mně zhasla hvězda spokojnosti, Ach! což nikdý jiskra veselosti 58 V tvém se oku mrtvém neroznítí? O mé dítě! ó má blaženosti! S tebou srdce mé y lásku cýtí, S tebou dělí všecky truchlivosti. Plač, ó zlatý synu! starostlivý Otec bude s tebou naříkati, Na pustině bydli obraz živý Oklamané lásky, pospíchati Bude jako mladík stařec mroucý, Aby hoře láskou nehynoucý V ouzkosti a pláči ducha mdlého Vypustil tam pro miláčka svého. Tak jsem proudem mocné outrpnosti Vyrval syna z víru zoufalosti. Strnuv vrhl se do náručí otcy, Slíbil, že chce divou lásku zmocy. Vida nyní srdce otevřené, Slzami y tváři pokropené Lítostivým hledě okem Jen jsem levným počal krokem Z touně mořícýho bědování Vábit syna k štěstí požívání. Jak stín s miláčkem svým všudy chodě, Vytrhuje z trampot zžírajícých, Zmateného k rozumnosti vodě, Odkrývaje zhoubu svírajícých 59 Mládež nedotklivou náklonností Rozmlouval jsem s synem s horlivostí, Srazyv v peklo neřest jedovatou Stavěl na trůn ctnost a lásku svatou, JevilJevil, že y láska nehynoucý Jako kvítek rozkošný a mroucý Chladne, hyne, y se časem ztratí, Že y synu nadějí se zlatí V krásné budoucnosti Stánek blaženosti. Vzdychal, obraz slíčné panny vinul Jako matka k srdcy outlé dítě Nestálosti lidské vrtkost cýtě, Trnul, by sen lásky nezahynul, Aby věčně, byť jen v pomyšlení, S roztomilou dívkou v štěstí plynul. Poskakoval jako v pomatení Mysle, že se s milou sjíti může. Y hned z trní vykvetaly růže, Z hor se ráje milým rozvíjely, Kdežto šťastní s veselými čely Jako dítky bez starosti Topili se v lahodnosti. Tak jsem přívětivou láskou syna Otec starostlivý k srdcy vina 60 Bolesti y naděje s ním dělil, Až se smutek ztratil, rozum vtělil. Pracoval jak jindy, ač se s čela Mračno syvé neztratilo zcela. Nechceť rozum, by co ocel tvrdý Člověk maje slzy vylívati, Počal v neštěstí se radovati. Vždyť jsme lidé, y duch klesne hrdý. Mudrcy se čisté oko zkalí, Žádostili na ně bouři svalí. Každé srdce bolesti své cýtí; Teprv když mu hvězda štěstí svítí, Zmůže se, a skloní k radování. Bože! cožby s lidmi zde se dělo, Kdyby outlé srdce zkamenělo? Kdožby z víru dravých sužování Vytrhl s ochotností hynoucýho? Otec nevšímaje kvetoucýho Syna sobě odvážené lásky, Patře na ouzkosti trnoucýho V proudu bolesti, co ledby seděl, Do snů zahrabaný na něj hleděl. Darmo panny s bělavými vlásky, Růžovými tvářemi, a hlásky Rozkošnými vězýc v smutku nocy Volalyby mládků ku pomocy, 61 Chtěly vzbudit v srdcých jiskru lásky; Kdyžby stromy cýtíc krásy mocy Protrhly se ze sna k milování, Kdyžby divé, nepohnuté skály Láskou obměkčené v slzách stály, Lidé neznaliby slitování. Dobře tedy, že y člověk musý Cýtit mocnost krásy svrchované. Však to zlé, že mocný mdlého dusý Hraje cytem krásy milované. Rozum má vždy po hotově býti, Slepou náruživost v uzdu vzýti, Zkrotit nebezpečná nadýmání. Pán y žebrák polem lesem jíti Mělby za Karlova panování Bez ouhony jako po zahradě, V bezpečnosti užit radování V chaloupce y na bohatém hradě. Král, všech Čechů otec milostivý, Moudrosti a lásky obraz živý, Pro své dobré milované dítky Rozsývaje blaženosti kvítky V palácy y v poušti ráje tvoří; Kdežto zatvrzelcy na vzdor ctnosti Byty chudoby a nevinnosti Przníc ráje svého pána boří. 62 Karel na to praví v rozhorlení: Bože! jaké v Čechách pomatení Panuje, a poškvrňuje mravy! Sotva řád se vzbudil, již zas hlavy Pozdvihuje vztek a zemi plení. Muži! jsyli přítel ctnosti pravé, Proč jsy ku králi se nedostavil, Aby zdrtiv nezbednosti dravé Všeho vztěku nevinnosti zbavil? Král jest ovšem základ bezpečnosti, Odpovídá uhlíř v upřímnosti, Ale s dráči nechcy půtky žádné Proti vůli vlády ctné a řádné. Jejich práva jako pavučiny Propouštějí mocné, slabé lapnou. Známť já všecky světa motaniny, Sobětníků spravedlivost kvapnou, Rcete, jakby pro hanebné viny Mohli milé odsouditi syny? Strejc co zlato čistý, uhlíř vadný, Rozsoudilby jak led soudce chladný. Ne tak pane! uhlíř rozvažuje, Rád y cestou levně pokračuje; Protož, stará hlavo! zůstaň doma, Vzdal se v stáří smrtícýho hroma! Dostis v mladosti a sýly květu 63 Zkoušel rozbroje a slávy zlosti; Ztišiv srdce výhost dal jsy světu Vyvoluje sýdlo soukromnosti, Abys v pokoji zde složil kosti. Do věží hrom hrdých tluče, tebe Nízká budko! střela nezastihne s nebe, Bezpečně y v bouři budeš státi! Stará hlavo! ztiš se, zůstaň doma, Nebudeš se smrtícýho hroma, Ani rozsápaných dráčů báti! Takto mluvě uhlíř v horlivosti Plaší králi z mysli truchlivosti, A ho hovořením živým nutí, Že y jí, y poslouchá ho s chutí, Až je večer prošlý v příjemnosti Vyzve k lahodnému oddechnutí. 64 Karel čtvrtý.
Zpěv čtvrtý.
[65] Obsah.
Každý člověk může šťastný býti, jestliže moudrosti užívá. Tať nám na ruku dává, že základ y štěstí y ctnosti jest pracovitost a obecní svornost, pramen pak jistého štěstí a lásky domácý y k vlasti outrpnost. Neboť pracovitostí všecky nesnáze se přemohou, obecní svorností země kvetou, a outrpností těžkosti se ulehčují. Důkazem toho jest šťastný věk za Karlova panování. Pobyv Karel přes noc u uhlíře jde s ním z lesa na Žebrácký hrad; v lese shledají se s pány; radovánky. Na cestě nalézají poraněného mládence, všickni mu pomáhají. K hradu se blíží, královna přicházý naproti.
[66] Karla lichotiví snové V sýdlo drahé nevinnosti, Kde se mocní hrdinové Pravoty a šlechetnosti Jako hvězdy čisté stkvěli, S ochotností uváděli Rozsývajíc po růžové Cestě veselosti kvítky Jako šveholivé dítky. Patře na rozkošné byty, Na vábícý radovánky, Přehlížeje ctnosti schránky Sladší obživuje cyty, Y se topí v požívání Nevinného milování. [67] Slunce dávno probudilo Vesničany k prácy zdravé, Živícým y prorazylo Bleskem do pustiny tmavé, Karel ještě odpočíval Milostně se usmívaje, Když se valil lidu příval Lůno štěstí odkrývaje, Když co slavík jinoch zpíval Kouzly na plesavé kraje Hlasem vábným rozlívaje. Nyní procytl na uhlíře hledě, Který pozorlivě při něm sedě Pozdravil ho, pokrm předkládaje: Dobré jitro, milý pane! Ve zdravíli člověk vstane, S chutí po jídle se shlíží. Jako s oblíbením spíme, Po díleli noc se blíží, Tak y s potěšením jíme, Práceli své milky kojí. Ze všeho se pod nebesy Radosti y bídy rojí. Moudrý vybíraje plesy 68 Jako pozorlivá včela Jasní veselostmi čela, Kde sy tupec muky strojí. My co praví Staročeší, Které světlá moudrost těší, Po rozumu pokračujem; Za to, když se napracujem, K oddechnutí pospícháme, V spaní sýly nalezáme. Rozmazancy nemohouce Zavřít oka naříkají; Ať se hustinami drouce S nehodami potýkají, Oč y v trní spání sladké Ukolíbá duše hladké, Oč y na poušti hlad perný V med jim promění chléb černý. Řád se převrátiti nedá; Mužli místo práce hledá V lenivosti vyražení, Klesne přes moc do soužení. Práce pramen spokojnosti Výšíc ducha tuží tělo, Zapuzujíc hanebnosti Vyjasňuje krásné čelo 69 Milostivé nevinnosti, Korunuje ctnost se skvoucý Věncem slávy nevadnoucý, Z mrzutého namahání Plodí zyskné radování, Blaží rodiny y země. Prohledněte, kde sy plemě Jedovatých vášní byty Nejpevnější rádo staví? Dáví nejkrásnější cyty V srdcých jako lvové draví? V bohatém a nuzném stavu. Ovšem z hanebnosti davu Slyším hlasy: Božská ctnosti! My tě máme v uctivosti! Marná slova; z psoty proudu Vytrhnuv se s tělem s duší K činům běž, jak ctnosti oudu Skutečnému právem sluší! Tak své syny milované Otec umíraje vodil. Dokud v zemi požehnané S vámi v radosti jsem chodil, Promluvil k nim slabým hlasem, Blažil jsem vás každým časem; 70 Nyní smrt se ke mně blíží, Opouštím vás, toť mne tíží; Však mé lásky svrchované Důkaz poklad na vinicy – Skonal v tom. Duch nový vane Mezy syny, pokladnicy Sobě tvoříc velikosti Nesmírné se v prácy pouští, Přehlížejí každé houští, Převracují všecku zemi. Darmo chtivé přičinění, Poklad není k nalezení. Zatím jaro rozkošemi Bujné kraje pokropilo, Krásu vnadnou k malování Po vršinách vytvořilo, O div! Boží požehnání Na vinicy hojnost vyvodilo, Že se v nejlícnějším květu Poklad ukazoval světu. Nejstarší syn v rozhorlení Praví: Jaké potěšení! Že se půda překopala, Užitek stý synům dala; Toť ten poklad. Tak své syny Otec starostlivý činy 71 Neunavenými vodil Po smrti y k blaženosti, Moudrostí svou divy plodil, Zahnav boj a titěrnosti Zdárné duše sýlil v ctnosti, Lásku syl, a poklad pravý Choval dětem mudřec zdravý. Po skončeném rokování Uhlíř v stálém rozmlouvání Karla domů vyprovázý. Tak se lidem s nehodami Ouzkost v živobytí sázý, Neníli jim moudrost hrázý, Jak nám v cestu trní s skalinami. Často náhodou se řídí, Proto se y štěstí nedopídí. Zabloudíli roklinami Nerozumu, hrůzou trnou, Hrdost mře, a bujnost hasne, Hromyli se bídy hrnou Roztřepujíc štěstí jasnéjasné, Jako nedotklivé děti Hledí k nebi bez paměti. K činům miláčkové Boží, Ať jed prší, strach se množí, 72 Lítá smrt; muž příkořenstvím Drtícým se nevyděsý, Otrok hlavy nepověsý, Orel střeliv protivenstvím Válku s nehodami vede, Plamenem a meči jede; Dříve pilně rozvažuje, Nežli k činu přikročuje, V skutku nezůstane státi, K svému cýli bude hnáti, Byť hlad, mor se sypal s nebe. Člověk může chránit sebe, Může v nouzy zvítězyti, Chceli rukou přiložiti. Však bloud neštěstí sy plodě, Světem bez starosti chodě Raději y v peklo skočí, Nežby vlastní zkusyl sýly. Tak sy tupec hlavu stočí, Přetrhuje všecky žíly Prejštícý se blaženosti. Brouk ho viní z pitomosti, Ten mu cestu vyměřuje, Když se větrem vyšlehuje, 73 Pro krm letí v protivenství. Živost krásý člověčenství, Nedbalost je zakaluje. Z lesa vyšli; potkali se z nenadání S společníky ztracenými. Tuť jest srdečného radování Mezy pány šlechetnými! Ouzkost pomřela, a slunce lásky živé Vyjasňuje muže starostlivé. Uhlíř se co ze sna protrhuje, Krále milostného oslavuje: Toť mne, milostivý pane! těší, Že jsem žebrák s králem Českým seděl, Na laskavost jeho svýma očma hleděl. Byli jsme a zůstaneme Staročeší, Nechť se kmentem odíváme, Nebo šerkou přikrýváme, Kteří váží sobě ctnosti svaté Víc než modly zlaté. Bože! jak mé srdce užasnutím trne, Slza za slzou se s očí hrne, Že jsa svědkem lásky krále svého Mohu světu hlásat slávu jeho; Jak on zplašiv rozbroj jedovatý S nebe přivedl k nám věk zlatý. 74 Krásnáť věc to pravou slávu ctíti, Laskavého krále v poctivosti míti. Jaká sláva! v kráse dítek Milý otec jako kvítek Mrazem nezrušený stojí. Žádná bouře nerozdvojí Svazku lásky milostivé. Byť se podvodnice mstivé Pejcha, závist ozbrojily, Na prach potřeny by byly. Svornost nepohnutá stojí Jako skála k nebi vypínajíc hlavu. Ať jde v závod, jestli v stavu Který hrdina jí porušiti? S hanbou musý odstoupiti; Svornost stojí, bude státi, Ač y s nepřátely má se práti. Z lůna jednoty se štěstí vine, Sotva pokoj vlídným okem kyne, Povstávají utěšené ráje, V kráse radostného máje Vykvetají na rovině sady, Lidé pracovití, lidé ctnostní Nebouříc co dráči nelítostní Zakládají v stráních vinohrady. 75 Tichý obyvatel všudy prozpěvuje, Sýdlo šťastné sobě oblibuje, Jako na stromečku ptácy Poskakují volní žácy, Panny milostně se usmívají, Neboť štěstím oplývají, Kam jen oko střelí, kraj se v květu směje. Vůkol lidé veselí a zdraví Vejskajíce před vším světem praví: Bůh nám na zemi již nebe přeje, Karel tvůrce naší slávy, Naší denní veselosti Pevní rozumnými právy Stany pravé blaženosti, Každý prázdně vína dčbánek V lůnu sladkých radovánek S chutí na miláčky zdárné kyne, Dítky rozkoše své k srdcy vine, Ptá se nádherného světa: Kdo smí jak my řícy směle; Srdce radostí nám skáče v těle, Že Čech plésá jako růže kveta? Jindy jináč bylo v naší vlasti, Štěstí shrklo do propasti, Čest a svornost zahynuly, 76 Nerozum a pejcha v zůřivosti Mstivé do dědin se vyhrnuly, S nimi přiletěly syvé nepravosti, Zohyzdily sýdlo nevinnosti. Plaché matky s májovými Dcerami se v poušti zabednily, Starcy s mládky statečnými Spolčili se s kancy divokými, Aby vlasti zbité nespatřili, Neviděli starců rozdrcených, Žen a panen uškrcených, Bezbožníků vejskajícých Neviňátka mrskajícých. Karel přišel; kam se děly S utejrané země nepravosti? Král co slunce zplašil ukrutnosti, Pejcha, vztěk a závist odletěly; V tiché kraje ctnosti věrné Vrátily se s hory černé; Láska sstupovala s nebe Vedouc upřímnosti tebe Jako krásnou dívčicy, Pokoj nesouc v pravicy, V levé smějícý se štěstí. Tuť se štědrá hojnost na rozcestí 77 Zmatku spěšně připojuje K mladosti a kráse vnadné, Její přítomností země mladne, Sad se květem ozdobuje, Pole poklad rozvinuje, Bujné radování sladne Loudíc švítornými hlásky Mládež zdravou v zvučné háje V blesku rozkošného máje K požívání čisté lásky. Nebeský ráj stkví se v jarní kráse, Člověku že divícýmu zdá se, Jakby vkročil v nebe pravé. Země v radosti a štěstí plave, Ves se bělí, město zlatem hoří, Moudrost zraje, lidé divy tvoří. Zázraky ty spatřiv cyzý ptá se: Kdo v tom blesku, kdo v té kráse Jako pannu nejslíčnější Čechy světu ku podivu staví? Naše sláva, naše rozkoš nejmilejší, Karel vlasti otec pravý. Uhlíř umlkl, horlivostí Nemoha se vyjádřiti. 78 Páni všickni s srdečností Míníc lásku králi vyjeviti, K muži ctnému přistupují, Jeho vděčnost vychvalují, Y jej jako bratří milí nutí, Aby v rozmlouvání pokračoval. Uhlíř vytrhnuv se z užasnutí Dále svého krále oslavoval: Jakby dobře bylo, milostivý pane! Kdyby s hůry vstali zemští Bohové, Jak vy zanechali slávy malované Pomyslíc sy, že jsou vlasti otcové, Skála slabých, rozmanitých dětí, Které mají na vlas znáti, Chtějíli jim štěstí přáti, Že jich hlavy hrdost neposvětí, Ale láska, srdce starostlivé. Jistěby se tvrdé oblomily hlavy, Stkvěla ctnost, a vyhladily mravy; Vidouc pána svého oko přívětivé Jako dítky k otcy milostnému Sprostíby se přiblížili, Aby vděčnost dobrodincy svému Radostnými hlasy vyjevili. Pánby jak Bůh v kráse dítek chodě Plynul v rozkoši co ryba v čisté vodě, 79 Slyše radovánky, vida šťastnou zem V plesu s lidem zvolal: Y já šťastný jsem! Y já šťastný jsem dnes, milí páni! Za to stálého vám přeji radování; Nyní cestu k hradu Žebráckému víte, Mějte dobře se, a na mé zdraví píte. Praviv chtěl se bráti domů. Karel odporuje tomu Žádal muže rozšafného, Aby doprovodil krále svého. Uhlíř svolil. Y hned pospíchali K žádanému hradu, Kdeby za náhradu V pokoji a lásce hodovali. Cosy z houští zaslechali; Jdou a vidí v krvi plynoucýho. Všickni chtíce trnoucýho Na životě zachovati, Jako střely letí ku pomocy. Mladík prohlédaje z nocy Do dne přestal bědovati Vida, že mu lidé dobrotiví Jako bratří lichotiví Hledí s upřímností pomahati. Jak mu rány zavázali, By jej vezli domů, rozkázali, 80 Teprv vůkol pánů uhlíř poskakoval, S jasnou tváří živost cytů vypravoval. Dobře jste mi radil, milostivý pane! Abych zanechav dnes rozloučení Přídržel se krásy milované. Jistě takového potěšení Neužilbych ve své samotnosti. Teď se topím v blaženosti, Srdce vytržením skáče, Oko sladké slzy pláče. O můj Bože! co mne k veselosti Živé neustále probuzuje? Jaká rozkoš prejští z outrpnosti! Tať y srdce zvadlé občerstvuje, Plaší s bledé tváři mraky, Boří led, a krotí draky, Skály k lásce nakloňuje. Člověk v neštěstíli zamračeném Vidí člověka se třesoucýho, Cýtí bolest v srdcy oblomeném, Jak blesk muže hynoucýho Z dravé řeky vytrhuje, Za dítě se na smrt posvěcuje, Do ohně y letí směle, Aby spasyl nepřítele, 81 Outrpnost tak srdce roznícené K Božským činům mocně žene. Vidímli kdys lidi tvrdé, Na svůj stav a slávu hrdé, Mluvím do duší jim: Milí páni! Kteří sedíc v radování Nad bratřími nešťastnými Necýtíte slitování; Vzhlédněte, jak s starcy šedivými Bolest nelítostná kroutí! Vkročte k svému nepříteli, An se svíjí jako proutí, Bez pomocy na posteli Opuštěný lazar leží, Ruce spíná, slzy cedí, O smrt prose k nebi hledí; Jistě krevli v žilách vaších běží, Srdce outrpností těsné Tímto podíváním klesne, Y vy počnouc strachy mříti, Poznáte se lidmi býti! Ovšem, když se štěstí na vás směje, Svodná rozkoš v cestu růže seje, Mladost žíly rozpaluje, 82 Bujnost z živých jiskří očí; Hlava vám se pejchou točí, Bohů k nebi pozdvihuje. Jestli ale zemře mladost, Tvářli hrubne, oko zhasne, Zármutekli zdrtí radost, Nemoc zkalí čelo jasné; Tehdáž v ouzkosti a bouři černé, Vylívajíc slzy perné, Budete se jako děti Na své tovaryše věrné Okem smutným ohlížeti. Myť jsme lidé; vždyť nás k společnosti Dohánějí vlastní potřebnosti; Člověk bez člověka býti nemůže, Ve své bídě, ve své truchlivosti Každý čeká, že mu bratr spomůže. Společná jen láska hoře sladí, Mrtví nouzy, tvrdé cesty hladí, Společněli v kříži bojujeme, Snadno jako hrdinové střeme Nebezpečná protivenství, Co se na tě valí, člověčenství. 83 Takto cestou rozmlouvali. Nyní královna je zastavuje, Přívětivou tváří pozdravuje, Kde jste, milí! v nocy přebývali? My jsme pro vás bědovaly, Že se po pustinách naplazýte, Vyražení sobě pokazýte. Ale již zas okříváme, Vás že, milí, máme! Honem složte těžké zbraně, Po prácy se rádo odpočívá. Takto kněžna mluvíc na ně Radostně se kolem dívá. Všickni radu přijímají, K oddechu se ubírají. 84 Karel čtvrtý.
Zpěv pátý.
[85] Obsah.
Hodování. Vratislav zpívá o mírnosti. Tať jest nejpřednější ctnost k dosažení pravého štěstí. Toť básníř příklady vysvětluje nemírného a mírného mudrce, lakomce a marnotratníka, nemírného a mírného otce, rozkošníka a pošmouřence.
[86] Páni při obědě povídali Znova v milé srdečnosti, Jaké na pustině přemahali Zdrcující strašlivosti, Jaké hrůzy pokusyli, Když až do bílého rána Bloudíc lesem nespatřili Svého laskavého pána. Karel patře s potěšením Na uhlíře Stanislava, Vyprávěl, jak špatná strava Chutnala mu hovořením Ochotného Stanislava. Královna a paní vyjasněné Přívětivým okem pověděly, Jakby v uctivosti nelíčené Muže hovorného měly. [87] Veselosti rostly, radost jdoucý Ušlechtilým shromážděním Zjevovala lásku vroucý K Pánu šlechetnému Plésajícým vytržením Světu veškerému. Nyní ztišilo se hlučné radování, By se rozvinulo jiné požívání. Karel kyne; Vratislav se k zpěvu Chystá zlaté struny obživuje. Sladkým zpěvem buďto k lásce, buďto k hněvu Srdce okouzlených rozněcuje. Všickni s dychtivostí na něj hledí, Slova jak med žádostivě jedí, Když jich píseň k nebi pozdvihuje. Neboť básníř v osvícené společnosti Počal vážně zpívat o mírnosti: Povězte mi moudré hlavy, Které štěstím oplýváte, Svět y srdce lidské znáte: Proč se hrnouc všecky stavy Po nebeské blaženosti Topí v kalu truchlivosti? 88 Pole lidu pokrm rodí, Hora zlato obětuje, Moře perel poskytuje, Vítr zdraví s nebe vodí, Sad se koří s květinami, Les a řeka s lahůdkami. Plesy světa rozkošného, Krása ženy milované, Blesky pocty svrchované Nepotěší mrzutého, Tesknost tře ho jedovatá; Což mu scházý? Mírnost zlatá. Mírnost sladí radování, Růže v drsné cesty seje, Život starcy v žíly leje, Muže šlechtí v potýkání, Květem studu krásý panny, Mrtví vztěk, a dusý hany. Dobré duše! pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje, Zdravé oči zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti! 89 Vše, co příliš, lidem škodí. Mudrák málo na to dbaje, Důmění svá rozsývaje Jak Bůh zázraky jen plodí, Potírá lež, řády haní, Modle rozumu se klaní. Pronikavým okem hledě V šíré moře učenosti Pije páru zmatenosti, Hřmí y pravdu z jedu cedě: Byť svět hájil lsti a bludu, Věrný ctitel světla budu! Dlouho dosti rozdíravé Hanebnosti panovaly, Smělý rozum ukovaly Zaslepujíc oči zdravé; Nyní slunce pravdy svítí, Rozum svého práva cýtí. Dcery slavné zatmělosti, Kouzly, dračice a můry, Kde jste které strojné stvůry Opoutané minulosti, Povstaňte co líté saně, Ostříc nerozumu zbraně! 90 Jako skála budu státi, Vaší hrůze, vaším pletkám, Tuposti a jejím tetkám Mudřec vznešený se smáti, Švarný vítěz klamy smrtím, Plaším tmu, a tupost zdrtím. Jen co spatří oko čisté, Ruka může obsáhnouti, Zdravý rozum rozhodnouti, Znamení jest pravdy jisté. Rozum po vítězství mnohém Poznal, že má býti Bohem. Bůh se v planém mudrování Kroutě nechce vpadnout v bludy, Za to rozumem svým všudy Klesaje v syť zamotání Sázý v nebes plameniny Mámícý z pěn blyskaniny. Hlasem mocným přirozenost Boha prohlašuje světem, Země rozmanitým květem, Hrdá nebes obnaženost Stkví se nesmírnosti chrámy Mluvíc o původu s námi. 91 Předc se hlasu vítěznému Veškerenstva obr zpírá; Až ho strach a nemoc zžírá, Teprv duchu nádhernému Smělost mře, a rozum vadne, Blud se leskne, tupost sladne. Již sy v mysli kolíbavé Zblažujícý krásy tvoří, Jim se s oblíbením koří Boje moudrosti se pravé, Rádby nebe obohatil, Aby nevěru svou splatil. Dnem y nocý hrůzy kuje; By ho nemořily můry, Divné nerozumu stvůry Modlil na se zavěšuje, Do nebe chce vjíti, v hrsti Maje kříž a trochu prsti. Tak lid skáče do rozcestí, Nežby kráčel cestou rovnou, Spokojil se pravdou skrovnou, Raději své zmaří štěstí, Tupým mozkem světy měří, Buď v nic, nebo v všecko věří. 92 Pravý mudřec v povolnosti Jako slunce pokračuje, Rozum vážně osvěcuje Jiskrou čisté učenosti, Tmy se štítě světlo vidí Nekovaje Bohů z lidí. Pitomosti nemotorné Plody čistí jako zlato, Bez ourazu chodí za to K sluncy rozumnosti dvorné. Nemámíť sen rozšafného, V tvoru spatří Boha svého. K dobrodincy laskavému Jako zdárný syn se blíže Jeví teskné duše tíže, Stvořiteli vznešenému V milou obět srdce nese, Co se láskou vroucý třese. Takto světem mírnost zlatá Muže poctivého vede, Před ním hasnou hrůzy bledé, Y mdlí ouzkost jedovatá, Světlem učenosti kráčí, Pravdu ctí, a bludy páčí. 93 Dobré duše pohledněte, Jak nám bujnost pouta kuje, Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti! Jak lid bludně po moudrosti, Tak y po štěstí se žene. Obtížnostmi nezkrocené Srdce hledá blaženosti, Lítá větrem, kopá v hoře, Bloudí přes daleké moře. Nyní bouří jak lev lítý, Již co ovce zyskem krotne, Zdraví kazý v prácy hřmotné, Nadějí y mylnou spitý V meče, v proud a oheň letí, Pro zlato se ďáblu světí. Dostíhneli svého cýle, Omámený rovná v stohy S ochotností milé Bohy, Rozkoš cýtě v každé žíle Drahý poklad chutně líbá, Až ho spání ukolíbá. 94 Ve snách strachuje se stínu, Nemá chvíle utěšené, Ouzkostí schne vyděšené Srdce v potěšení klínu, Muky zhlazujícý tvoří, Štěstí hrad a ráj sy boří. Ve dne hlad ho ukřižuje; Ač co ukovaný sedě, Zlata jako Boha hledě Duši nebem naplňuje; Na zlé žebrák brouká časy, Až smrt sepne lživé hlasy. Jiný vřelec tesá skály, Povětřím y cesty hledá, Zlatu zplesnivěti nedá, Jako nádhernému králi Veškerý svět k upachtění Shání sladké vyražení. Dnem y nocý strojí hody, Hvězda stkví se drahým šatem, Pokoj ozdobuje zlatem, Stříbrem vykládá své schody, V řece zdí, a kouzlí hrady, Z bahen vytvořuje sady. 95 Rcete duše ctnosti věrné! Co se s rozkošníkem děje, Že se skrývá, na tvář leje Jako žena slzy perné, Proč se v moři blaženosti Plyna chytá zoufalosti? Jako voda uplynuli V hodování jarní dnové, Proudem bídy se co snové Z radovánek vyhrnuly, Jak máj zlaté časy kvetly, Hlad a nemoc ráje zpletly. Na boháče nouze střílí, Dravá nemoc jede v tělo, Duše mdlí, a hrubne čelo, Červ se klíče v prachu kvílí, Svědomí zlé jako saně Kalí jedem mstícý zbraně. Tuť to světa milovnícy Máte štěstí rozhlášené! Po rozkoši oslavené Běžte vřelí bojovnícy, Než ji trpká pravda zkazý, Svodné ráje v propast srazý! 96 Dobré duše pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje, Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti! Mladík jako růže kveta V rozplášené zvětřenosti Vyhledává blaženosti; Aby v máji užil světa, Motejl po kráse se shání, Loví vábné radování. Kde jste dívky lahodivé? Jako srnky poskakujte, Mládenečka potěšujte Medem lásky lichotivé, Dnů se zblažujícých chopte, V moři rozkoší se topte! A tu jelen vystřeluje, Z rozkoše se v rozkoš házý, Pro milenky život sázý, Čest a zlato rozhazuje, Dnes chlap bohyni se světí, Zejtra k milostnější letí. 97 Jen co smysly bleskem šálí, S hltavostí políkaje Tře se v rozkošnosti kraje, Kráse obět stále pálí, Na pustině seje kvítí, V rozmaru se Bohem cýtí. Krásy lesk, a pěna Božství, Co mu radování zlatí, Skutečností v dým se tratí, Za mžik rozkoše se množství Stírajícých hromů hrne, Až oud každý strachem trne. Stín se zpěvavými háji Plaze krásy nepocýtí; Darmo slunce štěstí svítí, Darmo v růžovaném máji Panna rozkoš světa loudí, V ráji dub co v poušti bloudí. Jako štíra povětřenec Jiný strachuje se krásy, Stírá mladosti své řásy, Rozškubuje s hlavy věnec, Panny spatříli neb růže, Strachem zblázniti se může, 98 Jako jestřáb letě k poušti Z lůna rozkošného světa, Pochovává jarní leta V hrobě, v zamračené houšti, Hladem mře, a švihá tělo, Že se krásou lidem stkvělo. Bleskli milosti se v hlavě Vyskytuje z nenadání, Světli ho zve k radování Vnadný obraz k očím stavě, Ach! tuť hledě na radostné Podívání hrůzou kostne. Jináč mírný užívaje Sladnoucýho vyražení Dojde všudy potěšení. Jemu každá krása zraje, Slunce hoří Božským zlatem, Květ se kryje jarním šatem. Mladý svět se na něj směje, Panna lahodivá věnce Pěkné pletouc pro mládence Rozkoš do srdečka leje, Moudrost matka nejvlídnější Líbá dítě nejmilejší. 99 Bůh mu přeje milostivý, Štědrou rukou otvíraje Čisté blaženosti kraje, Rozum muže starostlivý Rovinami k štěstí vede, Kdežto v levo bolest jede. Dobré duše pohledněte, Jak nám bůjnost pouta kuje, Zdravé zraky zaslepuje, A se z bludů vytrhněte, Byste jdouce při mírnosti Dotřeli se blaženosti. Pravý mudřec o budoucnost Staraje se, zdárné dítky Chová jako outlé kvítky, Zvolna živě v srdcy vroucnost Krotí vztěk, a bůjnost chladí, Sýlí stud, a přísnost sladí. Jako stín se milků drží, Na jich činy pozor dává, S nimi jí, a s nimi hrává, Peníze co kupec trží, Jako voják zbraně vede, Jako oráč k poli jede. 100 Mezy kvítí, mezy stromy Uvádí je pozorlivě; Tu jim povídaje živě, Jak pták, jak zvěř staví domy, Hlavy stupně vyjasňuje, K nebi duší pozdvihuje. Všecky probíhaje světy K moudrosti se blíží trůnu; Zde jim v blaženosti lůnu Ukazuje krásy květy, Zdravý rozum, klamy svodné, Bludů lesk a boje škodné. Teď se v sluncy pravdy svaté Čistý rozum mravných dětí K nesmrtedlným činům světí, Mrak lsti mře tu jedovaté, Přirozenost v nevinnosti Jeví milým pravé ctnosti. V plnosti se rozvinuje Jako růže lidská sláva, Rozum háje svého práva Duše jasné zvelebuje, Otec za své práce vidí Krásu osvícených lidí. 101 Syvý modlil mocý chtěje Náklonnosti vymořiti, Z dětí svaté vytvořiti, Hrůzu v mladá srdce leje, Mrtví smích, a vlídnost mučí, Honě lsti je do náručí. K čemu dub se v světě hodí, K čemu skála bez života? Jako stín a jiná slota Mrtvý v krásném máji chodí, Zvykem pije, jí a spává, Skutky živým zanechává. Láska ledu neroznítí. Byť mřel otec, bude státi, Jako jindy prstem hráti; Outrpnosti nepocýtí, Byť y přítel v krvi plynul, Veškerý svět vojnou hynul. Toť jest roztomilý kvítek! Skliďte se s tím vychováním. Volá hrdec s posmíváním, Nechcy bláznů míti z dítek, Ať se hoši s hory skácý Jako na svobodě ptácy. 102 Otec jsem a ne kat dravý, Pročbych milkům hrozyl pouty, V nezdravé je bednil kouty? Ať sy plésá mladík zdravý, Hraje, skáče, neb se učí, Z dětí nic se nevymučí. Zlatá svoboda jim sluší, Ta je šťastně vede k cýli, Tělu uděluje sýly, K Božství letí s volnou duší, V smělosti a mocy prámu Donese je k slávy chrámu. Rozkládaje moudrý pánek Děti bez rozvahu vede; Ptáčky chytá, holdem jede Rychlý jak srn vychovánek, Učením se nechce mořit, Ani štěstí hradu bořit. Drahý synek v povolnosti Roste otcy k potěšení, Kupuje sy vyražení, Kalí jedem nevinnosti, Všecken stud a mravnost drtí, Otce s posmíváním smrtí. 103 Tak se lidé s divokostí Po bublinách shánějíce, Krásu Božskou zkalujíce, Uvrhujíc v mrzutostí Bezednivé moře s chutí Přirozenost k změně nutí. Svobody a slávy lesky Okřidlují okouzlence, Pro šálícý pocty věnce Střelí v jisté smrti třesky, Vletí v klamu vlnobití, Skočí v hanby hromobití. Pravoty a ctnosti hrady, Sýdla tiché blaženosti Rozvalují z všetečnosti, Vysýlají zmatku hady Mezy rody milované, Šlechetností věncované. Lítajíce pod nebesy Míří v nemožnosti kraje, Kde duch nepokoje zraje, Boříc rozkoše a plesy, Moudrosti a pravdy ráje Zohyzďují v divé háje. 104 Jen duch mírný rozvětření Vyhýbá se smrtícýho, Přídržuje sladícýho V tichosti se potěšení, Líbá nevinnosti dítky, Seje veselosti kvítky. Tak y v štěstí požívání, Lidé, mějte na pozoru, Že jen na rozkošnou horu Blažícýho radování Dotřete se v spokojnosti, Půjdeteli při mírnosti. Zpěvák skončil. Páni v něm jen oči měli, Po chvíli všech hlasy k poctě zněly Básníka, co krásou lichotivou Ozdobuje obraz mírné ctnosti Zkušeností, ctí a pravdou živou, Plaší záhubivé nepravosti. Ještě plouli v radování, Již je jiné v společnosti Vyvolalo podívání. 105 Karel čtvrtý.
Zpěv šestý.
[107] Obsah.
Karlovým tajným rozkazem přivedli syna uhlířova a jeho nevěstu. Radost uhlířova; dává rodičům naučení, že pramen velikého štěstí jest péče o vychování dětí. Stráž vede rytíře Bohuslava, kterého svědomí zlé trápí. Soud nad Bohuslavem. Karel rozsuzuje, aby panna sy manžela volila. Tať volí svého milého.
[108] Sotva vyšli, uhlíř vykřikuje, Nevěstu y syna k srdcy přitiskuje: Bože! jaké nenadále potěšení Dobrým králem se mi rozvinulo! Skála spadla, žravé zarmoucení Jako pára pominulo. Bůh tě králem seslal, milý synu! Díky jemu, že tě k srdcy vinu, S tebou duši rozděliti mohu, Díky laskavému Bohu! Neříkámli dobře, duše zlaté! Bolestíli vidím srdce spiaté: Utište se, když se po vůli vám nevede. Než se člověk nadá, sladká radost Jako růžová a vlídná mladost Ozdobená z mračen zhoubných vyjede. Kam se děly hrubé mraky Zkalujícý naše zraky? [109] Patřte! daleko až za hory Do pustiny odletěly S škaredými čely Nelítostné potvory. V světě netrvá nic na věčnosti; Jakby mohla bolest stále, Moříc žebráka y krále, V jedovaté zůřivosti Na nás líti sužování, Kalit pramen radování? Y hrom vybouří se z divokosti, Přetrhnou se vztěky Rozvodněné řeky; V srdcyby jen nenasytá Bouře jako drak se vztekala? Hůř než šelma lítá Potravy sy hledala? Zdeby nikdý záře Štěstí lahodného Neodkryla jasné tváře, Nevzkřísyla zoufalého? Patřte na nás duše zkormoucené, Nenadálým štěstím obživené! Y vám závistivé mraky Pošmouřily čisté zraky. 110 Slunce vyšlo, kam se děly S škaredými čely Nelítostné potvory? Jako snové odletěly Daleko až za hory. Jako ryba v radosti teď plynu, Že tě k srdcy svému Upřímnému Milý, zlatý synu! Bez ouzkosti vinu. Že tě vidím, krásná dívčinko! Tys můj život, tys mé potěšení! Co se třesouc, drahá růžinko, Kalíš slzyčkami očinko? Bohuslava tady není, Ani rozdrážděné saně, Coby uškodila panně! Hleďte, milostiví páni! Kam mne vede radování! Vida milých dítek veselosti Z radosti jdu do radosti. Vždyť pak všickni otcové a matky, Bdějíc o své nejmilejší statky, Dítky zdárné, v čistém milování Za své práce, za svá sužování 111 Nalezají hojné náhrady. Stín jest sláva všeho světa, Dým jsou vyhlášené poklady Proti tobě, štěstí přežádané, Rodičeli na svá stará léta Na dcery a syny milované S nevyslovným potěšením hledí, Jak sy šetříc nevinnosti V lůnu pravé blaženosti Jako vyvolení Boží sedí. Proč se, hovořívám, dobří rodičové! Jako chrti marně po růžové Veselosti shánějíce sužujete? Ani v slávy zvuku svodném, Ani v rozkoši a spolku modném Chutné radosti se nedotřete. Zanechejte mrzutého kolotání V šálení tvém, ošemetný světe! Doma pro vás sladké radování V nejjasnější kráse kvete, Doma nesmrtedlnost zraje. S srdečností pohledněte Na své dítky, na svůj obraz živý! Jak jim v hlavě oko vlídně hraje, Jak se pohled přívětivý 112 Jako nebe v máji směje, Rozkoš do srdcý vám leje. Tak jste kvetly ve své nevinnosti, Toto outlé, štíhlé tělo, Vysoké a hladké čelo, Bystrý pohled v milé divokosti, Tyto veselé a pěkné tváře, V očích lichotivé lásky záře Poznovu se skvějí v společnosti. Darmo volám; otcové a matky hlasu Nechtíc poslechnouti rozumného Zanedbají povinnosti stavu svého. Plynoucýho nešetříce času Hedbávím svou mrzkost zakrývají, Do hlučného spolku pospíchají. Tehdáž mluvím v rozhorlení: Místo slovútného shromáždění S dítkami se vroucně obírajíc Cestu k moudrosti jim otvírajíc Řiďte milých nevinné a čisté mravy, Aby v kterékoli vkročí stavy, Nesly krásnější rok po roce Drahé vlasti ovoce. Tuť vám v tiché domácnosti Hodiny co vodou uplynou, 113 Zdravý rozum, milostivé ctnosti V outlých srdečkách se rozvinou. Jaká sláva, jaká radost Pro rodiče starostlivé, Jestli dítky přívětivé Ctnostmi ozdobují mladost, K prospěchuli vlasti milé Užívají mysli čilé! Všecky rozkoše se v páru tratí, Sláva dítek otcy zlatí V budoucnosti květné činy. Matka laskavými syny V sešlém věku obživuje, S veselostí na neviny Růžových dcer hledíc sobě V nejtruchlejší době Bídy oslazuje. Rodičům tak splatí práce perné Dítky nevinnosti věrné. Švarný uhlíř ještě mluvit chtěl; Nedalo mu nové podívání Pokračovat v rozmlouvání. Strážní Bohuslava vedli. Jako zmoklý v prostřed šel, Bůjné tváři hrdinovi zbledly, 114 Člověkem se poznal býti, Že y strachy musý mříti, Právu sklonit hrdou hlavu. Ač se bočí, není v stavu Ouzkosti a hrůzy skrýti; Neb zlé svědomí se postavilo, Jak hrom do duše mu promluvilo: Člověks! kde máš zápis, že jsy více? Zdali neznáš y té potřebnosti Jako narození v soukromnosti? Rytíři, y tobě slzy kalí líce, Jako jestřáb na tebe se nemoc žene, Mrtví smělost, klíčí oudy rozdrobené, Svírá srdce nevyslovnou bolestí. Čili plyna v blaženosti nezkalené, Duše pyšná! neznáš dravých neštěstí? Ouzkostli ti růže v cestu stele, Smrtli ráje strojí? smíšli směle Plésat: Já jsem v matce perle píval, Zlato jídávaje Bohem býval? Slavná hlavo! člověks jako jiný, Ztřes se! k tomu hanebný a vinný! Proč chceš tedy zamračeným okem Nad lidi se vypínati, Slabé bratří hrdým krokem Jako plévy rozšlapati? 115 Každý, kdo má srdce v těle, Může hlavy pozdvihnouti, Může řícy tobě směle: Nechcy tebou zahynouti! Takto svědomí zlé hřmělo, Bůjné srdce nelítostně třelo. Rytíř jako zajíc pomatený trnul, Až pot studený se na čelo mu hrnul, Oči hasly, zatměly se tváře, Srdce tlouklo, jakby kat Vezl ho na šeredné káře Do věčnosti spat. Sotva dívka zhlídla Bohuslava, Již jí strachy klesá krásná hlava, S vlídných očí se co perle slzy cedí, Jako holubička o pomoc k svým hledí. Švarný uhlíř k panně přikračuje, Poděšené slovy posylňuje: Co se panno děsýš? Povstaň před ním směle, Jemu hanba na škaredém čele Jako pošmouřená vrána sedí, S tvého oka krása nevinnosti V nevyslovné spanilosti Jako jitřní hvězda hledí. 116 Zanech, holubinko, strachování! Král svých dítek mocnou rukou brání: Byť se všecky spikly bezbožnosti, Netknou se tě v jeho přítomnosti. Nyní Karel v kráse panstva šlechetného Rytíře se táže nezbedného: Jakým svědomím jsy odjal, Bohuslave! Ženichovi pannu vyvolenou, Zrušil svornost v zemi uvedenou? Což pak, vřelcy, věčně jako šelmy dravé Chcete rozbroj v tiché kraje rozsývati, Na lid křehký neřesti jed vylívati? Ty jsy seděl v rozkoši a zlatě, Jak jen srdce ráčí, do sytosti Požívaje každé spanilosti, Nemělby jsy hájit svatě Outlé nevinnosti? Panna jest co na zahradě růže, Kterou trní před zvířaty hradí; Dokud na kři pyšniti se může, Okolní kraj rajskou vůní sladí, Na ni nebesa se usmívají, Mládency y panny pospíchají, Aby zlatý kvítek ulovili, Jím své hlavy ozdobili. 117 Sotva se kře vzatá korunuje Hrdá růže milostivou ženu, Již se k záhubě své nakloňuje, Tratí krásu, líbeznost a cenu; Tak y, nehledíli nevinnosti Panna víc než oka rozkošného, Padá v lehkost, tratí spanilosti Cenu v očích milovníka svého. Protož jako zlata nevinnosti Mají hledět panny starostlivé; A ty v nesmyslné zůřivosti Chvátals, zrušit krásy milostivé? Rozvaž, kdyby jed ten v všecky stavy Vtěliv se y srdce nám y hlavy Zhatil, cožby z štěstí, cožby pošlo z řádu? Národ k svému hrnulby se pádu. Trna Bohuslav padl na kolena: Milostivý pane! praví, krásná žena Lásku vroucý do srdce mi vlila, Že y o rozum mne připravila. Jak muž chtěl jsem nad ní zvítězyti, Vnadný obraz z mysli vypuditi; Marná práce! jako červ se plaze Zaplatil jsem nesmyslnost draze. Neboť láska nehynoucý ve mně hoří, Ta mi peklo, ta mi ráje tvoří, 118 Kam se vrhnu, kam jen okem hodím, Obraz zlaté panny s sebou vodím, Její vlídný pohled, její sladké hnutí Buďto k plesu, buďto k zoufání mne nutí. Čiby duše tvrdší nežli skála Vidouc Božskou sličnost bez pohnutí Jak zvěř divá s ledným srdcem stála? Ve mně krása, ve mně láska divy kutí, Pamět tratím, svět jde semnou kolem, Lesem bloudím, běhám horem dolem, Doma nemám pokoje a venku stání, Jako anděl panna k malování V poušti semnou bydlí, provázý mne polem. Žádostíli vroucý chceš se vymluviti, Pomstu spravedlivou umrtviti? Kdož pak vinen jest tvým zaslepením? Mluví Karel s přísným rozhorlením. Z počátku se každý může zpříti Slabé náklonnosti, Jdeli po moudrosti. Kdo chce v domu škody zbýti, Nedej jiskře ohněm býti. Jen kdo do ohně se slepě dere, Toho srdce škodná žádost žere. Bys y hořel, máli k vůli tobě Veškeren svět nelítostně sjíti? 119 Abys plésal v ráji, žalář sobě Dobrá matka, čistá dcera zdíti? Čili myslíš, že jsa Bohem tady Růžemi sy můžeš cestu stláti, Chudé lidi ještěry a hady Jako Satan bez milosti práti? Pověz lidstva koruno a slávo! Kdo dal k ukrutenství tobě právo? Zdali náruživost slepá? Proto že ti bůjně srdce klepá, Máli rozum se ti pokořiti, Drahé nevinnosti odzvoniti? Krásné, věru! naučení, Které syjíc zmatenosti Lid co vlky dráždí k zůřivosti, Ková ctnosti zahubení. Slyš y jiné naučení, Které vede k potěšení: Kdo chce tady šťastný býti, Hlediž po rozumu jíti, V štěstí bratra rozmilého Hledat potěšení svého. Kdo tak jedná, člověka sy váží svatě, Nechť sy v kytli chodí, nebo stkví se v zlatě, Žádosti své krotí, vážně pokračuje, Raději se mukám volně podrobuje, 120 Nežby v cyzý zkáze štěstí hledal. Za to, že se zmocy nedal Nesmyslné náklonnosti, Že vedl bratří k radování, Cýtí v jejich milování, Cýtí ctného srdce spokojnosti Odplatu své srdnatosti. Y já, mluví rytíř, pane milostivý! Mysle krásné dívce důkaz živý Nehynoucý lásky dáti, Chtěl jsem cestu kvítím stláti. Jestli štěstí v slzách pozůstává, Vážný Karel odpověd mu dává, Vyvolil jsy pro nevěstu K vyražení pravou cestu. Chybil jsem, ach! chybil, milostivý pane! Že jsem soužil srdce dívky milované; Za to dychtím skálu bludu rozbořiti, Tobě, zlatá dívko! stav svůj pokořiti. O patř! rytíř leží na kolenou, Tobě zlato, statky obětuje, Tebe pannu vyvolenou Za Bohyni prohlašuje, Y se lásce věčné světí. Rozkaž, jak blesk na smrt letí 121 Slouha jako holub věrný. Ha! již zmizel mrákot černý, Který oči čisté slepí, Srdce tvrdí, rozum třepí; Slunce moudrosti svět osvěcuje, K pravé lásce srdce rozněcuje. Nyní chodě v blesku rozumnosti Vidím myslí nezkalenou, Že jen s ženou vyvolenou Dojdu štěstí lahodnosti. Tys má duše! tys mé jmění, Tys mé základ blaženosti. Ztratímli tě, zemře potěšení, Zhasnou všecky rozkošnosti; Rytíř života se zbaví. „Pracuj! Karel k mladíkovi praví, Oč se sprostiv nemoudrosti Dojdeš sladké spokojnosti!“ Není možná, milostivý pane! Bych se odřekl dívky milované; Lásky nepřemohu, bych byl Bohem. Spatřiv slzy dívky zlaté Chtěl jsem zmocy v boji mnohém Náklonnosti jedovaté. 122 Chtěl jsem jíti po svědomí, Sladkou nadějí se koje, Že čest s nádherností zlomí Prudkost milosti a nepokoje. Jako divý vběhl jsem v lesy, Hledal na pustině utišení; Ach! y v lese ptám se: Kde jsy Duše má a potěšení? Po zvěři se jak lev honě Horami a dolinami koně Zplašeného k letu pudím, Bych se vytrhl ze sna hlubokého; Ach! y z honby hřmotu zas se budím K milování tvora rozkošného. Tuť se trna vinu k Bohu, Volám soudce ku pomocy, Mrtvě srdce vzdychám: O kyž mohu Peklo dravé lásky zmocy! Zbírám každou kapku sýly, Ach! předc chvátám k svému cýli. Zbujňujícý láska vjela V srdce mé, a rozpálila žíly, Rozum spiala, pamět střela, V mysli živé vystavěla Obraz panny milované. 123 Jiný svět se před očima tvoří, Láska jako slunce hoří, Z ráje růžového rozkoš vane, Sláva mře, a radost mladne. Panna jako anděl chladné Srdce rozněcuje k milování. Nyní doma, v pustém lese Roste sladké radování, Nebo panna v pouště vnese Božské krásy čarování. Vezměte sy statky, zlato, Vyžeňte mne na pustinu, Jen mi, lidé, přejte za to, Ať svou dívku k srdcy vinu. Na poušti mi zkvetou ráje, Kdežto v kráse nebeského máje V milé ženy společnosti Dojdu pravé spokojnosti. Tať jest duše štěstí mého, Poklad nejdražší a sláva; K jejím nohoum skládám práva Y blesk stavu vznešeného. Od vás, milostivý pane! Žádám panny jako hvězda čisté, Abych v lásce ženy milované Dostihl blaženosti jisté. 124 Ustrňte se! z vaší mocné ruky Přijmu nebe, nebo věčné muky. Rytíř skončil láskou rozhorlený. Každý stojí hrůzou zaražený Slyše Bohuslava rozmlouvati, Obraz prudké lásky malovati. Nevěsta se třese, ženich bledne, Uhlíř krále smutně pozoruje, Mnohý dvořan srdce nakloňuje K mdlému rytíři, jenž ani ve dne, Ani v nocy nemá oddechnutí. Láska, starostlivost, ustrnutí V pohledu se jejich obrazuje. Tento k zemi, jiný k nebi hledí, Vážný přemejšlí, a žena slzy cedí, Když král tichost protrhuje Plaší všecka v mysli rozbírání: Bohuslave! ty jsy bědování Rozsyl v tovaryšstvu ctnostném, Tys pásl s radostí se na žalostném Vzhledu mládka šlechetného, Tys pil s dychtivostí slzy perné Panny nevinné a milé věrné, Zrušil svazek řádu velebného, Doufal pevně, že rod tvůj a jmění Spravedlivost nezrušenou změní! 125 Protrhni se ze sna dubového, Poznej v králi přísném soudce svého. Milostivý pane! s smutnou tváří Mluví rytíř, vy jste lidu jasnou září; Propadnuli, podrobuji hlavu Právu s spokojností; ale jsemli v stavu Patřit na to, abych dívku milovanou Viděl k věčné bídě ukovanou? U mne plynouc v ustavičné veselosti Pozná ceny pravé blaženosti; U mne hudby, hry a hodování Ženu lichotivě k sobě přivinou, Že jí v radosti a požívání Věky jako okamžení uplynou. V zlatě sedíc mžikne, divy stvoří, Jejím poručením krásné hrady Buďto zrostou, neb se zboří, Štěpnice a vinohrady, Pole, lučiny a háje Jako ozdobené ráje Před oči se postavějí, Šťastnou ženu oslavějí. Cožby u uhlíře měla za to? Zdažby klenoty a zlato Pěknou ženu ozdobily, Veselosti vyrazyly? 126 Otrokyně k prácy ukovaná, Zármutkem a hladem sužovaná Na tvářiby bledé slzy rosyla, Na sebe smrt denně prosyla. Vybyste chtěl, milostivý pane, Živote a skálo štěstí lahodného! Aby krása panny milované Zhasla v spolku muže nechutného? Aby ženě rajské v truchlivosti Prošly růžového věku lahodnosti? Jakby uhlíř bez cytu a naučení S radostí mohl hledět na stvoření Rozkošné, a strojit v hrubém milování Podlé zásluhy své ženě radování? Pro Boha, ó králi! než nás rozhodnete, Rozvažte, co činit chcete, Mé y její štěstí zhyne vaší mocý. Naříkati budem dnem y nocý, Že jsme nedosáhli cýle svého. Jestli šťastná láska srdce spojí, Co se rozvodu jak smrti bojí, Oslavíme otce milostného. Patře na nevěstu strachem schnoucý Uhlíř odpověděl myslí vroucý: Chlubný pane! dobře malujete Stavu vznešeného veselosti; 127 Však co krtek slepě mudrujete O budoucý dobré dívky blaženosti. Jen se těšte bleskem svodné povrchnosti, Zlato, zlato, pořád zlato Do nebes až vyhlašujte! Sedíli kdo v zlatě, byť y vzato Bylo syrotkům a vdovám, za to Blaženého vychvalujte; Máli nevinné a čisté mravy, Moudrostíli šlechtí všecky stavy, K čemu tyto maličkosti? Boháč lidu Bůh a ctnosti Nejsvětější přítel sluje, Marná pověst vytrubuje Světem zázrak rozumnosti. Chudý, byť měl mravy přívětivé, Jeho hlava moudrostí se stkvěla, Nicby ctnost a srdce dobrotivé, Nicby rozumnost mu neprospěla; Jeho rozum zhasl, a duše zhovaděla, Srdce jako skála tvrdé jest a mstivé Jako škaredého kata, Proto že y nemá zlata. Zlato tupcům cesty kvítím stele, Z bázlivých žen kouzlí muže směle, 128 Zlato vážností a bleskem svým Bezbožníků chrání před ouzkostí, Před svědomím zlým. Protož korunujte blažeností, Milostivý pane! sklad všech ctností. Vážný král se usmívaje Vlídně na nevěstu hledí, Které, v srdcy ouzkost rozsývaje, Na čele strach syvý sedí. Bez protahu mluví přívětivě: Pán y sprostý dívku míti chcete, Oba lásku vypravujíc živě Pro ni vnadné štěstí malujete; Každý jejím přítelem se býti praví, A své milé žence zlaté hory staví, Nechcy čisté panně štěstí překazyti, Svobodná jest, může vyvoliti Podlé srdce svého náklonnosti Chaloupku neb panské lahodnosti. Panna y hned podlé srdce svého Volí mládenečka počestného. Vidíšli sám, chlubný Bohuslave! Jak v tvém štěstí dívka ráda plave? Jak se k tobě vine? Karel propovídá, Při tom přísným okem na rytíře zhlídá. 129 Srdce k lásce nutiti se nedá, Rovný rovného jen sobě hledá. Dobré mysli buďte, duše zlaté! Již vztěk náklonnosti jedovaté Vaší věrné lásky nerozdvojí, Neb vás zejtra svátost věčně spojí. Pravil. Hned se radovánky rozlíhaly, Že se bídy lásky ctnostné dokonaly. 130 Karel čtvrtý.
Zpěv sedmý.
[131] Obsah.
U dvora se k svatbě chystají. Karel káže, a kněz spojuje syna uhlířova s jeho vyvolenou. Povinnosti manželů. Chvála čisté lásky a manželstva. Přítel Bohuslavův přicházý, a oroduje za svého přítele. Chvála přátelství. Karel odpouští Bohuslavovi. Chvála krále Karla. Radovánky se skončují.
[132] Sotva slunce pozlatilo Doliny a hory květné, Již y ze snu vyloudilo Mládence a muže letné, Již y panny milostivé Jako hvězdy v kráse živé Probudily radování, Podpálily k milování Sladnoucýmu oslavence, Nesouc květiny a věnce K slovutnému shromáždění, Kde král v lůnu panstva svého Připravuje milým oslavení, Blaží Stanislava ctného. Starcy srdce poskakuje v těle, Radost sedí na širokém čele, [133] Rozkoš jiskří z skákajícých očí, Když se k milostnému králi točí, Vypravuje díky vytržením. Ach! zas slzy vylívaje syna Dobrého a dceru krásnou vina K srdcy horoucýmu s potěšením K nebi hledí, Bůh že dobrotivý Láskou nezkalené duše kojí, A co vřelec otec starostlivý Plamen zbouřeného srdce trojí, Když se v ráje sladké nevinnosti Mladistvého věku zabíraje, Usta k poučení otvíraje, Moudrost sype v milé srdečnosti: Dnes vás, miláčkové srdce mého, Před oltářem láska vlídná spojí, Dnes se z milování nevadného Radosti co včely zrojí, Dnes y nebe v růžované kráse Duší blažeností spitých ptá se: Můžeteli drahé nevinnosti Rozkošnější dotříti se blaženosti? Požívejte vyvolené dítky Pravoty a čisté ctnosti! Dokud nebe potěšení kvítky 134 Seje cestou věku růžového, Požívejte štěstí příznivého, Živi jsouce jako andělové, Pokračujíc po trnové Stezce světa bouřícýho, Nezrušení ctitelové Hospodina blažícýho! Milujte se! Láska pravá Jako sestra na laskavá Srdce přívětivě hledí, Y svým milým radování Z smrtícýho sužování Jako moudrá včela cedí. Jako dobrá matka outlých dětí Chyby s laskavostí napravujíc Pro miláčky se y na smrt světí; Takto krásu láska rozvinujíc Šlechetného srdce s chutí letí, Aby vyvolené duše vady, Rozsývajíc nevinnosti vnady, Poukryla rouškou jemné lásky, Rozmlouvajíc lichotnými hlásky: Vždyť jsme lidé; pročby, vznešenosti Božské v křehkém duchu hledajíce, Neprominuli sy maličkosti Věrní milí prominutí žádajíce? 135 A tím pevněji co holubice K rozmilému muži milovnice Vlídná kloníc ducha outrpného, Otvírá sy pramen štěstí bezedného, Okrasami věčně kvetoucými sebe Ozdobujíc kouzlí miláčkovi nebe. Láska nemilujíc podrobení Ve vlídnosti hledá vyražení. Jakby jedno srdce, vůle jedna Jako vicher bouřícýho ledna Dorážejíc vztěkem na milenku Na smrt křižovala milostenku? Manžel jako přítel nejvěrnější Svého srdce nejmilejší Náklonnosti šetří s potěšením; Na kynutí hledě s oblíbením Divy podniká, by páčil skály, Přetrhl řece běh, a vštípil ráje, By se v rozvinutí krásy smály Rozkošnosti blažícýho máje. Ať sy na poušti neb na zahradě Přebývaje plésá v lůnu lásky, Zápolí rek s nepřátely v hradě Smrtě každé lahodnosti klásky, Vítěz světům nepovolným káže, Neb v řád neomylný hvězdy váže, 136 Zlomí všeho světa příkořenství; Doma složiv hromy ukrutenství Ani bleskem mocy rozdíravé, Ani věncem slávy nehynoucý, Ale usmíváním lásky pravé Jeví tklivé duše cyty vroucý, Kde jen kynutí, neb práce skrovná Blaží srdce sobě ve všem rovná. Byť muž myšlení své v srdce schránky Před cyzými zaryl nejtajnější, Byť y v štěstí dusyl radovánky, Svíral sužování nejpernější, Před milenkou věrnou rozkládaje Pomyšlení, ba y nejjemnější Hnutí, poví, jaký v mysli zraje Plod, co duši nelítostně tepe, Ctnostli vítězý, neb štěstí slepé. Okoli se miláčkovi mračí, V mžiknutí y milenku strach tlačí, Hrdinali na obrovské prácy kuje, V hrdinu se žena povyšuje, Bleskli radosti mu v očích svítí, Manželka se v nebi býti cýtí, Mrakli černá se, neb štěstí bělí, Jedna duše všecko spolu dělí. 137 Šťastní ve své lásce nehledají Pracně radování po cyzyně, Ve svém srdcy čistém zakládají Jistou blaženost y na pustině, Jasnou tváří divy podnikají Derouce se trním po skalině, By jen v nerozdílné společnosti Došli zblažujícý spokojnosti. Tak je láska nezhrozená vede, Sladíc práce medem nevinnosti; Darmo hrozýš, nepokoje jede! Darmo, zrádo, smrtícými hromy! Byť se valil bídy proud, a domy Spokojené lásky ryl, ha! státi Jako skála v proudu příkořenství Bude láska pevná, a se smáti Střelám nesmyslných ukrutenství; Duch se zobří, zmocní srdce tklivé Trojíc sýlu mohutného těla, Vletí s nehodami v boje divé, A y vítěznými věncy čela Nezkalená zozdobuje sobě, Neb se zbitá ztiší na porobě, Až ji věčnost přijme do náručí. Jen těm divům láska mocná učí, 138 Stele růžemi a radováním Cesty živobytí hynoucýho, Sýlí zmlazujícým milováním Namahání ducha slabnoucýho. Duchli jednoty a nevinnosti Srdcý rozhejraných neroznítí, Vroucý láska ve své velebnosti Stezek kroutícých se neosvítí; Ach! tuť milovaná spokojenost Z bytu nepokoje odletuje; Darmo perlovaná přirozenost Okrasy své světu obnažuje, Darmo štěstí deští potěšením, Krása divy tvoří okouzlením; Ani krásy, sladkosti a blesku, Ani mladých světů radování Lidé bujní, přebývajíc v třesku Nevěry a dravých sužování, Nevidouce, po stínu se ženou Lstivých bublin myslí nezmoženou. Byť se jako hvězda jasná stkvěla Šlechetností žena milostivá, Pohledu a sněhového čela Září ukovala srdce divá, S růže muž co vosa k nouzy letí, Svůj y život hanebnostem světí. 139 Byť muž rozumem a vznešeností Ducha tvořícýho řídil světy, Přemohl dobrotou a příjemností Mládence co růže plané květy, Božství lesk a sláva nehne strojnou, K brouku tře se duší nepokojnou. V sýdlu ďábelnosti štěstí jasné Zamračeným nerozumem hasne, Rozbroj s hanebnostmi proudem valí Sápajícý bídy do blažení, Čest a krása smějícý se kalí, Vztěk a rozvětřené rozhorlení, Roztrušujíc jedy zkormoucení, Honí do zoufání zaslepence. Tak buď láska rozkošnosti věnce Chystá, nebo seje zahubení. Volte, miláčkové srdce mého, Věčné ouzkosti neb potěšení; Kráčejíce sadem růžového Milování při moudrosti zdravé Dostíhnete spokojnosti pravé, Kde vás radost přijme do náručí. Na levoli vrtkavosti dravé Uchytí se srdce kolíbavé, Klesne v syť, kde žádosti je zmučí. 140 Přiviňte se k prácy! otec prosý za to, Otec starostlivý roztomilé děti Chtěje dobré duše k štěstí uváděti. Byť jste objímali klenoty a zlato, Mohouli kdy kovy k ctnosti probuditi, Zaslepené duše párou oblažiti? Práce milým rozkoš strojí, Srdce věrná pevně pojí, Kdežto lenost krásné ctnosti Jedem chtivé všetečnosti Jak mor žravý nakvašuje, Duše outlé rozdvojuje. Umlkl s potěšením pohlížeje Na kvetoucý krásy nevinnosti; Patře do radostné minulosti S usmíváním sladkým slzy leje, A co anděl slova medná pěje: Tak jsem plésal v zlaté samotnosti Po skončené bouří divokosti. Než jsem, vyběh z nepokoje proudu, Nalezl chatrnou, však šťastnou boudu, Bloudíval jsem opuštěnec světem. Když jsem dítě chodil veselosti květem, Porvali mi otce nákeřnícy, Vyloupili hrad, a rozkošnícy 141 Nestydatí plejtvajíce zlatem Mým co otroka mne kryli šatem Drsným, duši napájejíc bídou. Ušev chlapství, dra se každou třídou Neštěstí a laskavosti, Vlachy Procházým, a přemahaje strachy Srdce zbouřeného přes Alpy se plížím, Y se s chvátavostí k ráji blížím, Kde své líry zblažujícým okouzlením Jímá duchy Petrarka, kde vytržením K nebi lítaje se zpěvům Božským učím, Bloudě zeměmi se nouzý mučím, Až zas vejdu do Čech v sýdlo nepokoje; Spatřiv rozsápané vlasti boje Na poušti jsem hledal utišení, A zde, Bohu díky! vkročiv do blažení Zbité osudem jsem rány zhojil. Vzdychl a usedl. Karel po mlčení Krátkém kynul, Arnošt milé spojil. Bohuslava němá bolest třela. Vida vůkol hlučné radování, Sypal hrůzu s bouřícýho čela, Že jest otrok proklet k bědování. Již se vztěká srdce zůřivostí slepé, Neboť nové k plesu povolání Rozkošníka svedeného tepe. 142 Vratislav své struny probíhaje Mladost kouzlí v růžované kraje, Kdežto láska zůve k milování, Panice a páni tiše sedí, S potěšením na básníka hledí, Když hlas sladký plyne do zpívání, A se rozmnožuje radování. Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Láska kouzlí radování, Seje na pustině růže, V neustálém namahání Třícý obtížnosti zmůže. Mládenecli milostenku Spatří v spanilosti blesku, S užasnutím na milenku Hledě nehrozý se třesku Smrtícýho příkořenství, Proudem závisti a zrady, Dýmem syvých ukrutenství Letí syčícými hady 143 Obr myslí nezmoženou K chrámu vnadné blaženosti, Aby s duší vyvolenou V lásce plésal do věčnosti. Panna krásy růže dvojí Láskou ducha kvetoucýho, Okem zblažujícým rojí Sýlu v mládka trnoucýho. Byť hrom se vší zůřivostí, Vrch se vztěkal rozlitinou, Člověk smrtil schytralostí, Pevné lásky nerozvinou. Hoch a panna bouří zlého Světa jako po hladině V květu máje růžového Kráčejíce po pustině Okouzlují láskou sebe, Rozmnožujíc spanilosti V poušti zakládají nebe, Obří ducha šlechetnosti. Muž co vítěz pohrdaje Marné slávy maličkostmi, Vznešeného potíraje Rodu jasnost s rozkošnostmi, Skládá důstojnost, a věnec Čistý na hlavu sy staví, 144 V lůnu lásky oslavenec Jak Bůh blaženost svou slaví. Žena z blesku krásy živé, Z páry lstivých lichocení Vyjdouc pojí k přívětivé Nevinnosti okouzlení. Anděl neví, jaké tvoří Divy příjemností sladkou, Že y skalná srdce boří, V obry mění mládež hladkou. Patříc lidé na zázraky Tázají se s podivením: Kdo ty zkrotiv lvy a draky Mladost krásý oslavením? Lichotivá láska hady Proměňuje v holoubátka, Sovám uděluje vnady, K nebi výší neviňátka. Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Láska nepřátely míří Srdce lítá opoutajíc, 145 U divochů vládu šíří V pouštích ráje rozsývajíc. Bojli zůří, krev se cedí, Sabín na Římana letí, Sladce na zůřivce hledí, Y se za miláčky světí. Láska boříc modly dravé Plaší nerozumu pěny, Kříž co slunce stkví se pravé Víry slovem krásné ženy, Mravy neohybné mladnou, Živne duch a pučí sláva, Řád se pevní, jak med sladnou Lidu pohostinství práva; Kde prv lužiny a nahé Skály duše vyděsyly, Tam se sady, tam se drahé Zlatem báně vyobřily, Kde lid jako sápajícý Zvíře neviňátka smrtil, Duch se k nebi spínajícý Hanebnosti stvůry zdrtil, Kde se lítí národové V bitvách třeli bez milosti, Láskou tam co beránkové Došli míru lahodnosti. 146 Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Záře štěstí příznivého Pudí mraky závistivé. Veďte mládenečka ctného K panně, dívky milostivé! Poptejte se: Chceli pannu Jako růži ušlechtilou Švarný ženich pod ochranu Vzýti jako ženu milou? Poptejte se čisté panny: Mládencyli šlechetnému Vzdá se ráda do ochrany Jako muži upřímnému? Tvář se panny milované Zardí kvítkem nevinnosti, Slzy lásky svrchované Zkalí hvězdu veselosti, Trnouc jeví předsevzetí Pevné srdce nevinného, V manželstvu se věrném světí K štěstí muže rozmilého. 147 Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Manželství jest pramen živý Pokoje, a základ štěstí, Toť co anděl přívětivý K radování cestu klestí. Muž a žena jako skály Pevní ctitelové ctnosti, Byť se záhubcové smáli, Sýlí dítky v šlechetnosti. Tyť se cti a pravdě světíc Moudrost k srdcy přivinují, Pro vlast s chutí na smrt letíc Za miláčky obětují. Byť y nepřátelé hřměli, Plamen šlehal z rozpukliny, Bily ukrutenství střely Nezrušené vlasti syny, Hrdinové neustoupí Na vlas od své povinnosti, Krví vlasti volnost koupí, Ztuží práva národnosti. 148 Hromli vojny svírajícý Vyhřměl, čestný pokoj svítí, Muž se duchem spínajícý Šetří učenosti kvítí, Hasne lež, a z jedu světlo Prodírá se jasným bleskem, Moudrostiby sýdlo kvetlo, Jako v Řekách v kraji Českém. Tuť se divy v zemi rodí, Moudrost staví chrám, a hlavy Vyjasněné k slávě vodí, Šlechtíc srdce, hladíc mravy, Že vlast patříc s podivením Na zázraky synů milých Vije věnce s potěšením K poctě mužů ušlechtilých. Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Manželstvoli poškvrňují Národové v pomatení, Mravy řádné zohavují, K svému pádíc zahubení, 149 Ani ducha vznešeného U nich nestkvějí se ctnosti, Ani srdce čitedlného Nevykvetou nevinnosti, Jako vosy v zem se rojí Hanebnosti jedovaté, Neštěstí y hanby strojí Lidu v míře vrchovaté; Svazky cti a náboženství Ráží hlůza nevázaná, Vášní lítých ukrutenství Trýzní srdce milovaná. Dítěte sy nevšímaje Otec vydá na smrt syna, Bratr bratra potíraje Vejská v moři necti plyna; Svědomí hrom nedoléhá V proudu zmatků na národy, Darmo plamen vojny šlehá, Což jim do cti, do svobody? Otrokové mrzcý sedí Opojení jedem zrady, Z kvasů s potěšením hledí Na spálené vsy a hrady; Byť y hnali protivnícy Na šeredné společníky, 150 Nehnou prstem rozkošnícy, Aby zbili nákeřníky; Šíje nectné v pouta kladou, Y se brodí v kalu bídy, S Řeky Římané tou vadou Prošli hanbou každé třídy. Dítky zlaté nevinnosti! Štěstí svého požívejte, V nezkalené upřímnosti V pravé lásce setrvejte! Jakby sladký zpěvák ještě zpíval, Každý na něho se díval Jsa svým duchem u vidění. V očích maluje se podivení, Láska lidem zjevujícý: Já jsem cesta zblažujícý! V tom tu rytíř všecken upachtěný Zbislav ku knížeti přistupuje, Ouzkostí a během pomatený Jen to slovo: Milost! vyjevuje. Jeho smutné čelo, oči zakalené Oznamují strachy duše zkormoucené. Král ho potěšuje napomíná, Aby zjevil žádost srdce svého, 151 Že dnes najde pána laskavého. Rytíř oddechnuv sy ruce spíná, Hledí pohnout krále milostného. Bůh nám, vzdychá, prominuje chyby, Bratrby jen kazyl bratra mdlého? Kdož jest z lidí, kdyby Náruživost v zůřivosti Na něho se vyrojila, Aby muže z bezpečnosti Do hlubiny nesvalila? Člověk jako rákos kolíbavý, Svíráli ho srdce těsné, Snadno rozpálený klesne; Tenť jest ctnosti přítel pravý, Kdo se z nepravosti motaniny, Byť y srdce krvácelo, vytrhuje; Nováli ho žádost zaslepuje, S poděšením hledí na své viny, Jako hada neřesti se štítí, V rozbroji se mužem býti cýtí, Smyslům lichotivým neuvěří, Teprv jedná, až sy cestu k cýli změří. Bez křehkosti muže není V celém lidském pokolení; Klesli jsme, a klesáváme, Proto srdce dobrotivá 152 Ku pomocy voláváme. Bohuslav klesl v pomatení, Za to tře ho lítost divá. Slyšíc o tom poblouzení Jeho matka starostlivá, Na smrt chřadnouc, málo živá Po svém synu milém touží; Y mé srdce strachy ouží; Dejte syna matce jediného, Dejte přítele mi rozmilého, Že ho, pane! s ctností spojím, Za to životem svým stojím. Sotva skončil, bouřícými hlasy, Až všem povstávaly vlasy, Začal básník roznícený pěti, K outrpnosti lidi uváděti: Duše jako skála tvrdá Protivníka horlícýho! Darmo smrt ti s očí střílí, Přátelstvíli rámě sýlí, Zdrtí vraha hubícýho. Vidíteli, jak se trním, Jak muž dere roklinami? 153 Sotva dychá horlivostí, Zápolí lev s nemožností, Válčí vítěz s lahodami! Sláva vstříc mu vykračujíc Hrdinstvími muže slepí; Vír se smrti zatáčeje Zmatenicy v duši leje, Ukrutenství hrom ji třepí. Kdo jsy, bojovníku smělý! Že se s chutí na smrt světíš? Zdali spitý slávy pěnou Odvážností nezkrocenou V proudy rozvzteklení letíš? Ani sláva, ani věčnost Hlavy nezhatila tobě; Přítel v ouzku, láska svatá Žene tě y v jedovatá Sýdla k bratru na porobě. Přátelství ó jiskro Boží, Nejkrásnější plode lásky! Tobě, studno blaženosti, Jemné srdce v důvěrnosti Volá slabnoucými hlásky; 154 Ty co anděl pro miláčky V boj se tlačíš s příkořenstvím; Ty se kroutě nehodami Milým steleš květinami Cesty zdrané ukrutenstvím. Bleskli tvého oka střelí, Vroucý slza tváři skropí, Byť y hřměli ukrutnícy, Těla spiali násylnícy, Přítel v rozkoši se topí. Tebou neštěstí mrou hromy, Praská nerozumu pěna, Tebou štěstí milkům sladne, Láska zblažujícý mladne, V anděla se mění žena. Přátelství ó duchu Boží! Rozsý v zrádném světě divy! Ať schne klamu zamotání, Rozšíří se milování, Čest a outrpnost jsou živy! Přestal, pohnul všecky k outrpnosti. Král pak pozoruje lehkou mladost, Přijal Bohuslava do milosti, A tím rozněcoval vroucý radost. 155 Nyní básník rozpálený Láskou čistou k milostnému králi Vida, že všem slzy v očích stály, Obraz pravdou ozdobený Svého poručníka vystavuje, Y se zsýliv ve své horlivosti Čechy k nejsvětější povinnosti, K lásce pro vlast probuzuje; Kdo tě, Otče vlasti! hromy Třepícými ozbrojoval, Když jsy nerozumu domy, Hrady zmatků vyvracoval? Rozbrojové v Čechy vjeli, Bídy rodíc se co včely Zdivočily národ pilný, Láska, ctnost a štěstí mřely, Pád nás čekal neomylný. Jak Bůh přispěv ku pomocy Kynuls, ráje z pouště divé, Světlo moudrosti se z nocy Rozvinulo závistivé. Bleskem přísné pravotnosti Zkameněly hanebnosti, 156 Vojna s ukrutenstvím zkostly, Vnadné živly nevinnosti, Řád a pilnost v obra zrostly. V Praze divy světa všeho Národové sesypali, Kam je pokoj v slávě kveta, Kam je pravost loudívaly; Ctnosti krásné k malování Zvelebujíc radování Proměnily zemi v nebe, Lidé v štěstí požívání Objímali, pravdo, tebe! Cyzý patříc na zázraky Rozmlouvali s podivením: Který Bůh to naše zraky Bystré šálí okouzlením? Láska k vlasti div ten tvoří, Tvrze divokosti boří, Pro milé se na smrt světí, Slunce blaženosti hoří, Slávou do věčnosti letí. Jen tou láskou ozbrojený, Ač zlý nerozum se vztekal, 157 Ač sok bouře rozhorlený Bojovníka jedem lekal, Jen tou láskou Karel hoře Skočiv v rozvlněné moře, Hnal se v šlechetnosti prámu K moudrosti a pravdy hoře, K čisté blaženosti chrámu. Vzhlédni, světe! na zahrady Kroutícý se v kraji květném! Na blesk slávy, na poklady Rostoucý y v vrchu letném! Praha mocná s okrasami, Pokoj s svými lahodami, Člověčenství v krásy květu Mluví s štěstí rodinami: Věčný věnec králi pletu. Z lůna rozkoše a mdloby, Vlastency, se vytrhněte! Jak král pro vlast, pro svobody Národnosti slavně bděte! Byť y s peklem v spolku stáli, Sokové se Čechům smáli Svírajíce lásky proudy, Lvové v boji jako skály Chraňte vlasti svými oudy! 158 Básník vyzvav Čechy k milování Vlasti napřed slíbil svatě, Že byť stkvěl se v cyzým zlatě, A neb vězel v bědování, Vlasti jako matky nejmilejší Hájit bude láskou nejvroucnější. Po něm páni jedným hlasem přislíbili, Žeby pro ni se y na smrt posvětili, Aby uvedli ji v slávu nejjasnější. A tak v lásce společné a v rokování Skončila se nevídaná radování. 159 Karel čtvrtý.
Zpěv osmý.
[161] Obsah.
Mnoho jest na světě příhod, které štěstí lidské zakalují; by ty nám neuškodily, musýme se o věčnosti přesvědčiti. Radost na hradě se kalí, královec umírá. O nesmrtedlnosti duše. Karel s pány do Prahy jede.
[162] Páni ještě pohromadě byli, Aby radovánky obživili, Když mrak zhoubný z nenadání Zkalil sladké radování. Neb král mladý pramen veselosti Umdlívaje přešel do věčnosti. Karel smrtí zaražený seděl, Na synáčka rozmilého hleděl, Přebíraje v tmavé budoucnosti Nové různice a kyselosti V zemi sotva ukrocené. Každý maje oči zakalené S králem dobrým želil tebe, Kvítku vyžádaný s nebe! Jako prvé krásné radování V živém dvoře panovalo, Tak se syvé bědování Nyní na hrad sesypalo, [163] Umrtvilo vyražení Šlechetného shromáždění. Dokud jako zamračená sova Bolest srdce outlá třela, Rozum vadl, a pamět mřela, Žádný nepromluvil slova; Však jak zkrotla bouře divá, Y se žalost v slzy rozplynula, Moudrost, matka přívětivá, Poklady své rozvinula, Aby srdcý povýšila Zkleslých tuhým bědováním, Zdravý rozum vyčistila Lichotivým rozmlouváním. Arnošt, svého krále přítel věrný, Jasně pohled plaší smutek černý, Obraz pravdy v sladké výmluvnosti Rozvinuje zkormoucené společnosti, Odkryl křehkost lidu nádherného, Který plyna v moři blaženosti V mžiknutí se topí v kalu truchlivosti, Spadnuv s blesku štěstí šálivého V hrubou noc rek člověkem se býti cýtí; Brodě v bídě hořké slzy cedí, 164 Z sužování svého k nebi hledí, Kdežto hvězda naděje mu svítí. Tu se jeho zvadlé srdce občerstvuje, Věčnost ze zoufání muže vytrhuje, Ta ho v boji sýlí, ta mu rány hojí, Život v žíly leje, potěšení strojí. Tak Bůh v každé době lidi blaží, Když je nouze tře, a štěstí slepé Jako zrádný přítel nerozumné tepe, Věčnost smutné duše blažeností vlaží. Což to na plat, Dubský odpovídá, Že mdlý člověk do věčnosti zhlídá, Že se nesmrtedlným býti praví, Krásný obraz před oči sy staví? Jako pára mylný sen se ztratí, Co nám život v budoucnosti zlatí, Jestli pravda při moudrosti kráčí. Ach! ta nelítostně bludy páčí, Které mrtví rozum, zraky slepí; Ta co slunce svítíc jak hrom třepí Svodné stvůry nesmyslných lidí. Nastojte! tuť s hrůzou podvod vidí, Nesmrtedlnost mře, a světlo jasné Naděje, co sprosté šálí, hasne. 165 Člověk zemře na věky jen jednou. Krevli v žilách zmrzne, tváři zblednou, Duše oslavená s tělem zkostne. Toť svým okem vida, po radostné Budoucnosti darmo smutně hledím, Spatřím dým, a hořem spiatý sedím. Neb že zajdu, vím z své zkušenosti, Kdo mne ubezpečí o věčnosti? Bůh a srdce mé a moudrost pravá Poskytují důkazů mi dosti, Že smrt duše nerozdrtí dravá, Mluví Arnošt v milé srdečnosti. Vždyť mi přirozenost vyjevuje Boha Stvořitele laskavého, Který rozumem mne povyšuje Nad stvoření světa veškerého, Který jazyku řeč uděluje, K lásce mne a ku podivu nutí. Bůhli bezevšeho ustrnutí, Když se blaženému všecko daří, Když co anděl plésá v květném rájiráji, Jako nesmyslný zlostník v máji Moudrosti a slávy duši zmaří? Zdali dobrý otec veda péči O své milé dítě, sáhne k meči, 166 By je probodl, právě když mu k štěstí Pernou pracý cestu drsnou klestí? Ne, ne, člověk nezahyne, Milek svého Stvořitele; Vždyť ho otec dobrý k sobě vine, Vždyť mu cestu kvítím stele, Uvádí jej do zahrady, Aby radostí se obíraje, Veselosti mírně užívaje, Růže kveta plésal tady. Všecky světy obživuje, Ani broučka nezmařuje, Jakby nezachoval lidí? Kam mé oko hledí, život vidí. Považ, člověče! kdo slunce zachovává, Měsýcy a hvězdám rozkaz dává, Aby denně probuzení nesli světla? Rcy, kdo káže, aby země kvetla, Zymou mrtvá jarem obživená? Bez života zaražená Stála v světě přirozenost, Váhavá a bledá lenost Vůkol panovala, Tvory ukovala, 167 Umořila krásy květy. Jaro dychlo, k rozkošnosti Probudilo šíré světy. Sad a pole z pitomosti K radování povstávají, Božím duchem okřívají Vrchové a zvučné lesy, Na stráních se rozlíhají Mladistvého jara plesy. Oráč zemi pluhem probuzuje, Zlaté sýmě do ní rozhazuje. Slepý člověče! co činíš, že své zlato, Naději y život zahazuješ, Dříve jednáš, nežli rozvažuješ? Co máš, pošetilče, za to? Bohatství tvé v zemi hnije, Jádro mlíčí, kůra vadne; Ale jaký div to? mrtvý mladne, Hlavu zdvihá, rozkošně se kryje, K nebi hledě Boží rosu pije, Jako obr rosta rozplozuje syny. Padni, člověče, v prach před svým Bohem, Vzhlédni, duše nesmrtedlná, do hlubiny Divotvorné nesmírnosti, Uč se znáti v divu mnohém Moře Boží laskavosti. 168 Hospodin y zrnko obživuje, Člověkaby zmařil vznešeného? Jestli ještě duše pochybuje, Z brouka naučí se chatrného, Že zde pro budoucnost zraje, Teprva že člověk umíraje Života se dotře blaženého. Pohleď na strom! housenka se plazý, Roste, sebe živíc stromy kazý, Brouček dospívá y umírá, Když se v skořepinu zavírá. Nyní leží suchá skořepina, Kdo ji do života zbudí? Člověče! zde spatříš Hospodina V mocnosti a slavě velikého. Sluncem dychá do mrtvého Broučka život; tu smrt pudí, Z nemotorné rozlupuje Skořepiny ptáčka veselého; Ten se k nebi pozdvihuje Novým živobytím plésá. Zde mé srdce divem klesá, Žíly skákají, a nohy trnou, Neb se zázrakové Páně hrnou, Vyděšené mysli obrazují Sylný pramen Božské vznešenosti. 169 Slunce s měsýcem se probuzují V nové kráse, v čisté velebnosti, Světům zaraženým vyjevují Dobrotu a slávu Boží nesmírnosti; Stromy mrou, a znova mladnou, Broucy obživení snadnou Pracý skořepinu prolomují, Boha velikého oslavují. Němé tvory volá do života, Živočichy krásou ovnaduje, A nás dítky jeho nejistota Nesmyslná zaslepuje, Očima že nechcem prohlédnouti, Pravdy jisté k srdcy přivinouti? Koho, jak nás, v kráse nezkalené Stvořil otec milostivý? Lidé svého Boha obraz živý Okem pravdy vyjasněné Šíré světy probíhají, Příští věcy předzvídají, Měsýcy a hvězdám měří běhy, V pouta kladou hroma smrtícýho, V moři nalezají břehy Světa plynoucýho, 170 Zůřivý a lehký národ řídí, Z moře země, z pustin ráje tvoří. Vrchy rovnají, a skály boří, Po pravdě se obři pídí, Prolezajíc všecky světa díly Přebírají tajné žíly Veškerého přirození, Aby došli oslavení. Nyní máli duše s tělem mříti, K čemu bude dokonalostmi se stkvíti? S rozumem proč moudrost zraje Nesouc v stáří květy nejkrásnější? Snad, by upadl člověk, smrtí umdlívaje, V moře nepaměti nejtemnější? S moudrostí toť nestihlou se nesrovnává, Bůh, co dobré stvořil, nebouravá Jako vrtký člověk v prchlivosti. Rozum stupně k pravdě pokračuje, Tady rosta v zkušenosti Z poupěte se rozpukuje, Listy outlé rozvinuje; Až zde, kde ho tělo dusý, Poučiv se pravdě změny zkusý, V kraje jasnější se odebere. Zde se stále moudrost s bludy pere, 171 Náruživost oči zdravé zaslepuje; Tam se pravda v Božské kráse ukazuje, Tupost jasných očí nezakalí, Ani žádost jedovatá Na slabé se srdce nevyvalí, Ale spokojnost a moudrost svatá Jako matka duše nevinné S vlídným okem k sobě přivine. Já jsem; budu jistě, byť y tělo V hrobě spráchnivělo: Toť v svém srdcy cýtím; žádost tato Ani okamžení pokoje mi nedá, Nesmrtedlnosti jen stále hledá Duši přesvědčujíc, že co zlato Vyčištěné v ohni rozum povstane. Záhuby a věčné smrti král se děsý, Strachy srdce jako mečem prohnané Hrdinovi trne: hrdý hlavu věsý, Nezmožený bázní umírává, Na věčnostli marnou spomínává. Žebrák zmaření své přemejšleje, Hrůzou tetelí se; ač se na něj leje, Valí hlad, a mráz a posmívání, Předc sy nejhroznější bídy přeje, Nežby zhynul věčně po skonání. 172 Každý člověk před záhubou trne, Hned pot smrtedlný se na něj hrne, Pomyslíli sobě: Já mám zmařen býti! Každý doufá, že se v nesmrtedlné kraje Odebere. Bůhby mohl snad chtíti, Jako zlostník s lidmi zahrávaje, Aby po věčnosti ustavně se třeli, Naposledy s tělem spráchnivěli? Nic, nic, duše naše nezahyne, Jistá nesmrtedlnost na nás kyne. Bůh náš otec milostivý Vštípil v srdce obraz živý Krásné, šťastné budoucnosti; Pročež připravil nás pro věčnosti. Ten cyt obživuje muže vznešeného, Že se obr po věčnosti žene. Bojovníka slávou oděného Ani hrady nezmožené, Ani jasnost vůdce vítězného Z boje drtícýho nevyplaší. Darmo hlad a mor a pouta straší, Darmo hlubiny se otvírají, Pověry co saně opírají, 173 Hrdina se pro vlast na smrt světí, Do ohně a do propasti letí, V proudy ječícýho vzteku skáče, Bludy tře, a sluncem pravdy svaté Rozvětřené potíraje dráče Boří peleš necti jedovaté. Ať se rozdírá hrom ukrutenství, Mámí duchy bleskot ouskočnosti, Ať se krupobití příkořenství Sype s smrtí: hledě do věčnosti V moři rozvlněných vášní bude státi, Jako všickni národové stáli Ve své víře neustupné skály, Že se nesmí duše porušení báti, Neb se dusýcými pověrami dráti Nezmoženec jak muž k pravdy trůnu, Aby v moudrosti a ticha lůnu Spatřiv veškerenstva obnaženost, Objav nezkalenou přirozenost Pronikavým okem, hlásal světu, Že se duše v nejkrásnějším květu Na věčnosti jistě bude stkvíti. Byť y mudřec hlůzou zvětřujícý Za učení světy zblažujícý Jako zlosyn spiatý měl jed píti, Vyřkne: Duše nemůže se stříti; 174 Vždyť jí díly neklížejí, Ani oudy netížejí, Jakby, jsouc duch, mohla sjíti? Budou, radujte se, naše duše živy, Jak se chatrného těla sprostí, Budou oplývati blažeností. V novém světě člověk uzří divy, Blud a mlha mu s očí spadne, Mocý Boží okřeje a zmladne, Pravdu nezrušenou spatří. Tu se v kráse milých bratří, V slávě hrdin milostivých shledá, Kdežto ukrutnost a závist bledá S moudrostí vás nerozdělí, Mudrcové smělí! Budem živi! po něm uhlíř praví, O tím slovem člověk tebe slaví, Stvořiteli všemohoucý! Budem živi! v lásce vroucý Tenkrát, Otče! syn se k tobě staví, Srdce tebou rozpaluje, Do nebe se pozdvihuje, Jako dítě k milému se otcy Vina stížnosti své vypravuje; Bídy klesají, a hynou nocy, 175 Oko obživené jasně hledí, Neboť ví, když slzy cedí, Že je otec milostivý čítá, Že své dítky po těžkosti Přemožené v nebi vítá, Připravuje krásné nevinnosti Sýdlo věčné blaženosti. Kdyby naděje ta nesvítila Bloudícýmu v putování, Jakby smutná duše pocýtila V lidohubném potírání K šlechetnostem vzbuzování? Člověk kníže tvorů rozmanitých, Věze v moři trampot hromovitých, Divokáby blahoslavil zvířata, Která v lese jako knížata Bez vší péče činívají, Co jim přirozenost radí, S chutí píce požívají, Kterou hlad jim sladí. Neb jich minulý věk nezastraší, Ani budoucnost jim nelahodí, Trpká zkušenost a pravda nerozplaší Zlatých mostů v větru postavených, Ale nynější je žádost vodí V kráse stromů rozložených, 176 Ta je učí znáti, Coby měla bráti, Aby život zachovala, Pohromy se vystříhala. Šťastně požívají přítomnosti. Člověk od prsu až do starosti Nadějí a strachem sebe moří, Brzy sobě zlaté hory staví, Nynís Bohem! v soukromnosti praví, Již zas bubliny své boří, Sám se na smrt ukřižuje, Radost v žluč sy obracuje, Peklo z ráje rozkošného tvoří. Kam má v zoufání se utíkati? Komu srdce těsné otvírati? Přátelé ho v nouzy opustili, Bratří do hlubiny bídy uvalili; Přítel jediný, co zamiloval Bratra hořem sklíčeného, Slovy lahodnými pozhojoval Rány srdce uvadlého, Poražený na posteli Zůřícými nepřátely, S smrtí zápasý a zývá. Jako divý na příteli 177 Milém leže vzývá, Hrůzou zoufá, a se dívá Polomrtvý na mrtvého. Bože, jestli pro bídného Není vnadné budoucnosti, Jako Satan v zůřivosti Proti Stvořiteli vstane: Proč jsy, zkřikne, proč jsy, Pane! Brouka ničemného stvořil, Kdyžs mu každé štěstí zbořil, Naději y odjal zoufalému? Věčnostili není, pročbych mořil Sebe k vůli Bohu ukrutnému? Umru! vytrhnuv se ze žaláře Slzý nepokropím tváře! Ale jest Bůh; y já musým býti! Takto smejšlím ve svém sužování. Já se trápím, hrůzou třesu, Mělbych bez odplaty mříti? Když se potím ve svém povolání, Břemena, a bídy světa nesu, Bohatec se topí v požívání. Kam jen kročí, květiny se vinou, Radovánky na miláčka kynou, Na zemi mu nebe čarujíce. Všecko se mu zdaří, co jen srdce ráčí, 178 Bohu zdravím vykvetají líce, Pro něj chlapi moře suší, skály páčí, Zemi neustupnou donucují, Že z ní pokladové vystupují, Aby před vládařem klekli: Ty jsy naším Bohem! řekli. Jako ryba v radování plave, Jako na stromečku ptáček skáče; Povězte, proč chudý v koutě pláče, Když se valí na něj hromobití, Kdežto rozmazancy štěstí dravé Seje kvítky v krásné živobytí? Zdali ctnost jej korunuje, Že té pocty zasluhuje? Ba! syn mrzké nepravosti Hoden strašného jest trestu; Neb co kat v své zůřivosti Hnal se na nevěstu Čistou jako kvítek. Zlostí soptě vytrhl matku Z krásy ušlechtilých dítek, Vyhnal z dědičného statku Syna zvedeného, Život odňal otcy, Maje muže nevinného Ve své propadené mocy, 179 Smejšlel na strašlivé muky, Že své dcery nechtěl z ruky Bezbožníku dáti. Bůhli růžemi mu stláti Bude cestu, že ty ztropil hany? Patřte tamto na žalostnou Bídu, kdežto bez ochrany Nazý lidé zymou kostnou. Otec leží, vůkol dítky Vadnou jako outlé kvítky: Srdce puká ubohému otcy, Když své roztomilé děti Vidí mříti bez pomocy, Chtěje ještě na ně pohleděti, Zbírá každou kapku sýly; Ach! tuť nemoc v rozkacení Jede v tělo, trhá žíly, Oudy klíčí, srdce drtí; V hrozném duše zkormoucení Chudák potýká se s smrtí; Smutné na miláčky vzření V poslední mu okamžení Lije jed, a peklo strojí. Každá ouzkost sem se rojí, Nepřátelé jako sovy Trýzní bodlavými slovy 180 Šlechetného v smrti bojovníka. Oči k nebi slzy cedí, Ruce spíná, vlídně hledí Na lítého protivníka, Okem plným smilování Odpouští mu pronásledování, A se žehná s světem zrádným. Proč ten, člověkem byv řádným, Který ctitel pravé ctnosti Život strávil v nevinnosti, Jak červ v bolesti se vine, Kdežto na zlosyna rozkoš kyne? Nyní musý usoužený Odtud bez odplaty jíti; Mělby, rcete, zmařen býti Jako boháč zamračený, Ješto v štěstí bezednivém sedě, Denně na radosti hledě, Mrzké plodil hanebnosti? Musýť dobrý za své ctnosti, Musý ctitel přikázaní Slávy dojít na věčnosti, Okusyti radování. Sycby nespravedlivý Bůh zbořil Štěstí na světě, a řády zhatil, Bezbožníkům ráje tvořil, Nevinnosti peklem splatil. 181 Kdožby chtěl se k ctnosti tříti, Kdyby neměl na věčnosti býti? Každý šetře zysku svého Rozkošeby hledal svodné, Ctnostby prchla s světa zlého, Za to nepravosti škodné Věčný trůnby upevnily, Lidské štěstí roztřepily. Otče náš a Bože spravedlivý, Naše potěšení jediné! O ty nerozdrtíš jako mstivý Vítěz duše nevinné! Odměnu ty krásné ctnosti Strojíš jistě na věčnosti; Tyť nám setřeš slzy s tváře, Vytrhnuv své dítky ze žaláře Jako otec stiskneš k srdcy svému, Splatíš bídy lidu šlechetnému. Věřím v ctnost, a y se těším na odplatu, Doufám v Hospodina laskavého, Že y ztrestá rozkošníka nadutého, Co se víc než Bohu kořil zlatu, Za zrcadlo vystaví však šlechetného, Jenž ctné srdce skryl y v špatném šatu; 182 Plésám radostí, když myslím sobě, Že vás, králi milostivý, Soudce spravedlivý V nejslavnější době Bude korunovat. Vystupuje před vším světem Před Soudcem svým spravedlivým Budu okem živým Vlasti otce vychvalovat: Že jak v ráji v Čechách kvetem, Že nás každé štěstí blaží, O to starostlivý otec baží. Za to buď mu věčná sláva! Do hlavy mi nechce jíti, Aby vítěz, který zrušiv práva Hledí ctnost y s štěstím stříti, Bez trestu měl býti. Takto smejšlím, milostiví páni! Slyšímli kdy sousedů svých bědování, Tuť je těším: Proč sy naříkáte, V bídě vězýc, na své narození; Nesmyslně srdce zavíráte Laskavému potěšení? Vždyť Bůh vaše hoře vidí, Otec dobrých neopustí lidí, 183 Stálou radost na věčnosti Chystá drahé nevinnosti! Uhlíř umlkl rozhorlený. Po něm pravil Dubský zamyšlený: Y já sladkou nadějí se kojím, Že jsem stvořen pro věčnosti: Přemejšlímli, tu se dvojím, Děsým, až mi trnou kosti, Kdož mne o věčnosti může ujistiti, Nemoha se okem přesvědčiti? Arcy naděje mně lahodívá, Jistota však sladší bývá; Kdybych tu měl, svítilby mi jasný den. Byť y vážný Arnošt odpověděl, Při tom milosrdně na Dubského hleděl, Byť y věčnost byla pouhý sen, Aspoň sladký jest, a duši ukolíbá, Naději že zlatou v bídě líbá. Ty se odvoláváš na jistotu, Abys lehce přenesl psotu Putování v světě nejtrpšího? Najdešli kde oka jasnějšího, Aby mohlo nestvořenost proběhnouti, Všecky věcy pozorlivě obsáhnouti, Řícy směle, věčnosti že není? 184 Jestli zde jistoty se nedopídíš, Ač co orel bystrým okem slídíš, Jsouli naše smysly pro stvoření Nemohoucý budoucnosti obezříti, Pročbys chtěl své srdce pochybností tříti, Zhrdnouti svém v syvém pomatení, Kterého ti čistý rozum poskytuje, Který duší k nebi pozdvihuje? Hrobuli se lekáš, děs se spání taky. Jestliže zde lidé svými zraky Jsouce přesvědčeni dobře soudí, Se spaní že občerstvení vstanou, Rcy, proč myslí rozviklanou Schvalně o věčnosti bloudí? Jestli denně Bůh ty koná divy, Tedy duše budou věčně živy, Jak jest spáním duše posylněna, Tak y smrtí bude vyčištěna. Ba! byť nebylo y budoucnosti, Člověk mělby držeti se ctnosti, Všeho mírně požívaje; Toť mu mocným hlasem praví Rozum zkušený a zdravý. Učitel své děti vodívaje Vábí medem k povinnosti. 185 Zrostlých srdce roznícené Sláva k Božským činům žene; Muže čistý rozum váže. Jakou povinnost ten kážekáže, Nezhlídaje po odplatě Moudrý vyplní ji svatě. Tak vy, milostivý pane! V vlasti zanedbané Pracujete bez ohledu, Co se v budoucnosti stane. Smrt vám nalila syc jedu Do růžové naděje, Že se zamyšlený ptáte: Jak se s vlastí poděje? Však sy proto nezoufáte; Neb vám rozum čistý káže, Byste ztišil truchlivosti. Povinnost vás k prácy váže, Podněcuje k srdnatosti; Věčnost vám své lůno rozvinuje, Moudrost rostoucý tam cýlí; Přítomnost vás k sobě přitahuje, Srdce k pracým těžkým sýlí. 186 Jakobyste nebyl pro věčnosti, Pracujete v přítomnosti, Když bloud na budoucnost vzření maje Místo pravdy lapá lest, Nadějí se těší, zanedbajezanedbaje, K čemu na svět stvořen jest. Nyní z truchlení se vytrhněte, Z mořícý vás samotnosti, Jako jindy pro nás svatě bděte Přídržíc se společnosti. Tak vám trpká žalost zhasne, Vyjde slunce pravdy jasné. Karel nakloniv se k dobré radě Slavné stavy v sýdlo doprovodil; O vlast bděl, že jako v sadě Po vší zemi člověk chodil, V mysli vytržený klekl, Ruce k nebi sepiav řekl: Karel z králů nejslavnější Uvedl do Čech slávu nejjasnější; Padlyť různicemi do propasti, Onť je vytrhl z víru nepokoje, Všeho štěstí v krajích sylné roje Vsadil pravý otec vlasti, 187 Y my, Karle! vděční potomkové Po sta letech na tě pamatujem, Lásku tvou a péči oslavujem, Když nás přešlé slávy ostatkové Budíc ze sna hlubokého, Štěstí věku blaženého K očím divícým se představují, Mocným hlasem rozhlašují: Tenkrát kvetli krásní dnové! Není Čecha nejmenšího, Aby krále největšího Nenesl v živé paměti. Stařec třesoucý se obživuje Hledě jasným okem na děti, Jestli otec synům vypravuje: Jaké časy zlaté Za paměti svaté Karla starostného Čechy blažily; V květu štěstí lahodného Čest a láska v spolku upřímnosti Podávaly ruky nevinnosti, Trůn sy v naší zemi pevnily. Každý sobě v Čechách ráje tvoří, Pro milého otce láskou hoří, 188 Skutkem jeví vděčnost svou. Jako vroucý putovnícy, Rozhorlení vlasti milovnícy Na hrad Karlův jdou, Aby očitě se přesvědčili, Čechové jak slavní byli, Karle, péčí tvou! E: av; 2002 189

Básně v knize Karel Čtvrtý:

báseň bez názvu