Romance helgolandská.

Romance helgolandská.
Bouř žene koráb u divokém běhu. John lampu klamnou k skále přivěsil a dí: „Bůh žehnej břehu!“ A koráb k světlu žene se a v trysku se náhle přes úskalí překotil, a stěžněm vězí v písku. John zavejsknul si ve syčící pěnu: „Má dceruška si chystá veselku, dnes pomohu jí k věnu!“ A člunek jeho jako liška běží po těžkých vlnách tam, kde zvrhlá loď jak černá rakev leží. John nenavykl marně tratit času, svou sekyru hned v koráb zarazil, v tom z nitra doslech’ hlasu. [25] „„Jen pospěš, pospěš!““ zní to dutě zdůli, „„a všeho zboží půli dostaneš, i všeho zlata půli.““ John naslouchá a vytřešťuje zraky – „Aj pakli jedna půle bude má, toť bude druhá taky!““ A rychle s člunkem ku břehu uhání. Po celou noc se k lodi nevrátil, až teprv po svítání. Až po svítání, v bílé ranní době zas sekyru svou v koráb zaráží, a uvnitř již jak v hrobě. Již voda otvorem si cestu klestí, teď vyhoupla si první mrtvolu, John rychle po ní pěstí. Tvář mrtvou k sobě obrátil: „Eh kletě! je po svatbě – já tady za vlasy mrtvého držím zetě!“ 26