XXII. Nalákav se prachu z lidské hlíny,

Jan Neruda

XXII.
Nalákav se prachu z lidské hlíny, Nalákav se prachu z lidské hlíny,
 pojav hrobův živou myšlénku, darmo sháním s oka charé stíny, klesám zemdlen v krypty výklenku. Spánek na oko se zmdlené sklání, jako mlha pláni zaplaví, – mlhu slunce v rosu rozehání, – mysl tvoří ve snu postavy. – Přede mnou se zastkví obraz jasný, z demantův jak záře setkaný, vystupuje z něho jinoch krásný, duševním kýms kouzlem pásaný. V řasách volných přeskvostného rouna hraje sterá barva měňavá, tak jak v rouše prý chameleona s barvou svou květ každý zahrává. 33 „Kdož jsi? – Pravda? – Či tě sen můj bájí?“ – „Mne co mocnosť věčné proměny bratři tvoji smrtí nazývají. – Sleduj mne jen, spáči zmámený!“ Mimovolně noha moje vstane, spěchám divy uzřít žádaje, až duch před náhrobkem jakýms stane, bych si nápis četl, kývaje. „Aj zde odpočívá poezije, byla, květla, svadla, setlela!“ – „V tom se, brachu, leda žert kýs kryje, poezije že by zemřela? – A co lyry zvuk by přeznít mělo?“ Pokleknout mně dal duch znamení, z nitra země v ucho mocně znělo kyklopických kladiv bušení. 34
Básně v knize Hřbitovní kvítí:
  1. Na pahorku leží pole chudé –
  2. Zelená se tráva po hřbitově.
  3. Ticho – jako ráno v dálném poli,
  4. Porodila rosa kvítek malý
  5. Byl jsi chud – však bujní tvoji snové
  6. Zval tě osud k nešťastníkův kvasu; –
  7. Líhávali na jednom jsme loži,
  8. I. Jaký bujný ples na živém stromu!
  9. II. O dušičkách na hřbitově větřík
  10. III. O dušičkách ročně konají se
  11. IV. Nač zde sklonných vrbin u ohradě
  12. V. Bleskosvodům společenských bouří,
  13. VI. Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
  14. VII. Z šedých mračen dešť se hustý lije,
  15. VIII. Nebe šíré obléklo šat šedý,
  16. IX. Za mřížemi rovy v stejné řadě,
  17. X. Tichý růvek leží pozapadlý,
  18. XI. Na hřbitově drobné hoše
  19. XII. Stojí ostrov pustý po kraj moře,
  20. XIII. Valí proud se světem bystrý, ostrý,
  21. XIV. Když jsem zpívával co malé dítě
  22. XV. Mezi hroby dva se červi potkali.
  23. XVI. Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
  24. XVII. Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
  25. XVIII. Mnoho bolů v tomto světě,
  26. XIX. Jsem-li syn neb cizím Apollinu,
  27. XX. Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy
  28. XXI. Zlato chtít snad pozlacovat,
  29. XXII. Nalákav se prachu z lidské hlíny,
  30. XXIII. Poezije žila dokud každý
  31. XXIV. Posud písně lásky rozkvétají,
  32. XXV. Lehko nyní zamilovanému;
  33. XXVI. Co jest láska? Divná smísenina
  34. XXVII. „Povždy znovu pochybuju,
  35. XXVIII. Láska shořela jak tenká svíce,
  36. XXIX. Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
  37. XXX. Po mém pohřbu křepčili,
  38. XXXI. Krásný obraz manželů dvou svorných!
  39. XXXII. V krásném vodojemu vlnky
  40. XXXIII. Černý vůz se padlým sněhem
  41. XXXIV. Mnohé srdce milovalo,
  42. XXXV. Pláče hošík otrhaný
  43. XXXVI Nad rovečkem malým živá kostra sedí
  44. XXXVII. Nevinnosť jest bylina jak vodní,
  45. XXXVIII. Nad rovečkem svírá prkno šedé
  46. XXXIX. Co jest země? – Mocná báně
  47. XL. Humor jesti kvítko stobarevné,
  48. XLI. Smutným náhle oko nevěstino,
  49. XLII. Co jest slza? – Skvostná karbunkule
  50. XLIII. Smutek promění nám v sněžné lady
  51. XLIV. Na vršíku dům stál bláznů,
  52. XLV. Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná,
  53. XLVI. Z Kateřinek dlouhý tah se,
  54. XLVII. V vlasti jsem a předce divná tužba
  55. XLVIII. Otce matku, lásku oželíme,
  56. XLIX. Upřímně se bratři zpovídejme,
  57. L. Milosť! – Můž-li slavík jemný mnohým
  58. LI. Strom květ nese, dokud neuchřadne,
  59. LII. Zhlížela se vrba u potoku,