II.
Binokl na očích, v ruce hůl
Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.
Vždyť je to všechno zas na vlas tak
jako před čtyřceti lety –
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!
Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.
Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!
[8]
Bojím se, tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!
Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
9