V.
Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
ženských tu naseto valné jak ku poradě,
a vedlé nich, kolem nich hemží se děti –
jakž vřeští, jak piští to lidské smetí! –
a já tu prostřed sedím!
Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,
zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý –
vše točí se, běhá a tančí a skáče,
vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče –
protivné, děsné hlasy!
A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě
chytlo mou nohu a opřelo ručky obě –
ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí! –
a pitomě, tázavě na mne hledí
veliké, modré oči.
[13]
Mám trestat je rukou? houknutím zahnat robě?
rozpaky rostou, já nevím co počít sobě –
a pojednou – pravím Vám, z nenadání,
jak stalo se, neví snad pánbůh ani –
držím to dítě v klíně.
A tisknu je k sobě – měkké mu hladím vlásky,
hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,
když panence vyznání činil jsem štkavě,
teď tážu se plaše a zajikavě:
„Děťátko, máš mne rádo?“
14