V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,

Jan Neruda

V.
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu, Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
 a vyzkušení lidé staří praví, že kdo chtěl přihlídnout, moh’ vidět tuze, jak oba dávno již jsou láskou žhaví, moh’ lesklé zřít jich hledy, slastné chvění, moh’ pozorovat, jaké mají schůze za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni. Hned z rána obláčkové, bílí jako z vlny, po širém nebi sem tam houfně stáli, a na to k pochodu se seřadili jak šnůry perel, v nekonečnou dáli. Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé, a na vůz s vranými ji mraky posadili – prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede. [36] Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň, bouř do koní svým modrým pere bleskem, hrom po nebesích z těžkých kuší střílí – a svatba k předu jede s divým třeskem. Kde lidská obydlí, již okna odvírají a honem za svatbou si povyhlédnout pílí a šepcí s úsměvem si blaženým: „Bůh žehnej kraji!“ Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka se za nevěstou táhne ku obzoru. Jak vínku zdoba v půli roztržená, od hory temene až dolů k boru hle! květoucí se duha oble kloní, a pod ní, bouřným deštěm osvěžená, zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní. 37
Básně v knize Prosté motivy:
  1. I. Byla to zima překrásná!
  2. II. Binokl na očích, v ruce hůl
  3. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
  4. IV. Já zanevřel na svět a v samotu
  5. V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
  6. VI. Mně dech se v hrdle ouží
  7. VII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
  8. VIII.
  9. IX. Buď požehnán, ty lístku první,
  10. X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
  11. XI. Kdykoli ptala se babička:
  12. XII.
  13. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
  14. XIV.
  15. I. Již lučina je zkosena,
  16. II. Čtu ve měkké kůře březové,
  17. III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
  18. IV. Je tak teplo – je tak ticho!
  19. V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
  20. VI. Nesmějte se pavučince
  21. VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
  22. VIII.
  23. IX. Má poesie – dívčina
  24. I. Náš Boubín má šedivou čepičku
  25. II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
  26. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř,
  27. IV.
  28. V.
  29. VI. Podzim je zde a krátký den,
  30. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?
  31. VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
  32. IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
  33. X. ,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
  34. I. Své čelo mi do okna vtlačila
  35. II.
  36. III.
  37. IV. V očích mně cos světélkuje,
  38. V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
  39. VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
  40. VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
  41. VIII. Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
  42. IX. Jesenní kraj jsem, znavený
  43. X. Den vznesl se z údolu; výš a výš
  44. XI. Přede dvorem stará vrba,
  45. XII. Liják se v okna boří –
  46. XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,