V PODZIMNÍM PODVEČERU.

V PODZIMNÍM PODVEČERU.
Zas večery jsou víc vždy zašeřeny, a za Petřín se každý shoupne spíš, a pod ostrovy do bělavé pěny den každý sype žluté listí již. A nábřežím když jdeme nyní spolu, nám častěj’ v tvář se vítr vyšklebí, a ze svítilen jak to skřípne dolů, vždy zrak se teskně stočí po nebi. Již zase jedno léto k zimě chladne, a jeho žár byl sotva tebe zhřál, a s balkónu ti poslední květ spadne dřív, než se bílý v slunci vykoupal. A oč v tom létě byli jsme si bližší, když v mlhách večer nad rybníky táh’, když i šum řeky jakoby byl tišší, a hlasy mlkly všude v rovinách. 19 toTo poznání, že dovedem být šťastni, a úzkostné se k sobě přimknutí, vzpomínku zašlou, usmíření vlastní teď jako astru k hrudi připnu ti. Zda, vedle mne až usedneš si tichá, zlekána chladem, jenž vál ulicí, ta všecka krása a ta všecka pýcha zas z duše tryskne tobě do lící? Ó, viď, tvůj úsměv přece hřáti bude, a jeseň marně mlhu rozpíná; jen žlutý list, a na něm kapky rudé, nám padl maně oknem do klína. 20