NAD OTCOVOU STAROU KNIHOU.

NAD OTCOVOU STAROU KNIHOU. „O wenn sie wüsste, wie ich Ihr gut bin.“
Jakoby z flaconu stará vůně dýchla, jak by se rozechvěla houslí píseň stichlá, jakoby v daleku svitl oheň bílý, tajemné vzpomínky sny mé vyvábily. V edici Schillera jakés dávné velmi vzdech tvého stesknutí tiše pověděl mi o mládí vzplanulém, o veliké touze, vteřinách bolesti žitých za dny dlouze, o láskách vzkvetlých a vyvanulých zase, životě pravdy, jenž chodil sloužit kráse, dlouho mi povídal, poslouchal jsem tiše, viděl jsem mladost tvou, jak ta slova píše. Kde jsou dnes zármutky, kde ta horování! Starostný život se unaveně sklání, z úpalu denního v stinný večer stihl. To jen se motýla bílý přízrak mihl. 57 Vyplašen všetečně ze sna vzlétl maní, tušit mi dovolil svoji krásu ranní, dívám se za ním, a náhle je mi líto, že už je večer. A bylo krásně žito! Dnes leží Schiller už tiše ve přihrádce, na mladá vzrušení vzpomene se krátce, a přece tehdy se žilo jistě zdlouha; z květů je v herbáři vždy jen snítka pouhá. Dnes jen tvůj syn, jenž mám v srdci žár tvé krve, vracím se k toužení mladosti tvé prvé, hladím si vzdálenou krásu tvého snění, hledám tvé radosti dávné, utrpení. Z vybledlé řádky mi svadlá vůně dýchla; byla to matka má, k níž tvá touha vzdychla? či asi tehdy ti v snech plál profil bledý? bylo to poprvé či už naposledy? Otázky stále, a kdo je zodpovídá? Léta šla dlouho, a život dojmy střídá. Až někdo po létech můj verš čísti bude, kdož ví, zda uvidí v něm ty kapky rudé. 58