VÝKŘIK.

Otakar Auředníček

VÝKŘIK.
Na nebi tiché hvězdy sněží, jak žlutá růže měsíc plane, a na sta starých, šedých věží noc nesmírná a smutná kane. A každá věž ta hrot svůj ostrý mi do hloubi až srdce vráží, bezlisté stromy jako kostry jsou smutné noci mrtvou stráží. Jak pěstě zaťaté jich hnízda do noci hrozí zádumčivé, na římsách domů vichr hvizdá, to volání je smutné, divé. A celé těchto hlasů moře, pláč, klení, vzdechy, naříkání, ten výkřik, jímž lká české hoře, mě přehlušuje bez ustání. 39