OLTÁŘ.

Otakar Auředníček

OLTÁŘ.
Vždy v meziaktí prázdnou na terassu snít chodím na chvíli, kdy hvězdy mrazné v noc planou jako v ženy tmavém vlasu svit démantů. To světlo až v mé prázdné vždy srdce pálí, úsměv ničí v líci a v srdci budí jednu píseň zoufající. Mně chrámem zdá se být to nebe hvězdné, v něm jako oltář černý do tmy vstává zjev Hradčan majestátní, v noci bezdné tam divné stíny zrak můj rozeznává, a jako smutné svíce u oltáře tam z hrobů českých králů mystická plá záře. A vidím, jak před oltářem tím modlí se český lid v chalupách chudých, bídných, před oltářem, jejž znesvětil vrah podlý přemnohou vraždou, kdy pohled hvězd klidných to smutné jeviště mi ozařuje a mého bolu moře v novém přílivu je. Mně je to oltář přesvatý, v němž leží prach našich králů slzou posvěcený, a lvové z kamene tu svatosť střeží. A nad tím oltářem v klid nezměřený jak bílá hostie v tom měsíc vchází a zvonů teskný úder srdce moje mrazí. 49 Jak v prosbě zoufalé dvě spjaté ruce mostecké věže smutně do tmy planou; a myslím vždy: to lká kdos v staré muce zde po staletí pro tu matku štvanou. Pak noc jde, hvězdy démant v tmavém vlasu, měsíce světlo padá na terassu. 50