PÍSEŇ.

Otakar Auředníček

PÍSEŇ.
Rád slyším ženců zpěv tak tklivý, něhyplný, kdy českým krajem letí v dál nad klasů vlny, kdy zvonek večerní hlubokým tónem padá v lada. Ten zpěv, to lidu mého slavičí vzdech tklivý, kdy šero ukládá se v zádumčivé nivy, kdy dívky cestou jdou, nad níž se měsíc chýlí bílý. Co tklivé poesie v zpěvu tom se třese, kdy v stříbře měsíčním kraj celý zachvěje se a ženci, žnečky jdou, smích tklivý, laškující v líci! Pak jen u oken chat se postavy dvě chvějí, to milující jsou, on tiskne ruku její a slza měsíce níž na čela jim padá mladá. Tak život pohádkou jim plyne v snech a práci... A mysl má vždy k bílé cestě té se vrací, kde mladých lidí sbor se ku vesničce tísní v písni. 61