SOUCHOTINÁŘI.

SOUCHOTINÁŘI.
Když v Nizze zřel jsem mořském na pobřeží dav souchotinářů, jenž v tmě se tratí za večerů, kdy v moři hvězdy leží, a sytá vůně kol mír duši vrátí, Kdykdy ticho bylo jako v rakvi dusné v tom kraji, kterým vlekly se vždy stíny těch nemocných, jichž bolesť v ňadrech usne, jak v lesku luny smutné zříceniny Vv té noční samotě. Mně často v retu truchlivý úsměv, slza v oku vzplála, kdy kolemjdoucích některou jsem větu těch chorých zaslechl, jež nocí vála. Ten jeden o růžích, o jaru novém, o plesích, jež mu v zimě kynou, básnil, o lásce druhý zmínil se jen slovem a vyhublý se obličej mu zjasnil. A třetí, jenž se jak list zvadlý třásl, o nové práci zas se rozhovořil, lesk zimničný mu v oku zatím hasl, a suchou ruku v řídké vlasy vbořil. Tak třásly se a mizely ty stíny, šly v propasť tmy, z níž nevrací se více, 63 jak krví západu když zříceniny oživnou na chvíli. A zmírajíce Vv pobřežním písku slzy moje tekly, neb věděl jsem, ten o růžích jenž sníval, až prsa jemu zmáčkne neduh vzteklý, jich na loži mít bude rudý příval. A věděl jsem, kdy v dálce smutné mizel ten suchý jich a srdcervoucí kašel, že smrti duch zas novou naděj sklízel a jeden život dlouho štvaný našel. V těch západech, kdy po odlivu krve, jímž moře nebe plálo, hvězdy bílé zůstaly ležet jako mušle prvé tmy na pobřeží o samotě zbylé, Jájá netušil, jak vy na břehu moře, ó nemocní, kdy hvězdy lesk se sněží, že budu bloudit, kořistí jsa hoře, kdes samovraždy smutném na pobřeží, Žeže bude ticho jako v rakvi dusné i v duši mé i v zasmušilém kraji, že pořítím se chor jsa do tmy hnusné, v níž zoufalé myšlénky rychle zrají, Žeže i bez naděje, které jsem smával se často u vás, v bouře divém šlehu mou duši nemocnou tmy zhltí nával, ó souchotináři na pustém břehu! 64