HARMONIE.

Otakar Auředníček

HARMONIE.
Plá měsíc, bílá lebka zádumčivá, hvězd zářné oči v hlubokém jsou snění, noc letní vlažná, hluboká a snivá, v níž stichl davu řev a nářku hřmění. Mé oko v propasť očí tvých se dívá, v sny kolébá mne ňader tvojích chvění a hudba hlasu sladká, opojivá. Já zapomínám na své opuštění. Kéž věčně noc ta nad zemí k nám splývá, kéž probuzení z toho snění není! Mne opijí tvých retů něha tklivá, to nebeské jest, sladké rozblažení. Kdes v nitru stromů slavík k tomu zpívá, jsou struny srdce v tajůplném znění, jak světluška v kadeři stromů kývá z pod vlasů oko tvé mi v roztoužení. Je v srdci stará touha zase živá, noc polibky a vůně jest a pění... A po té noci co mi ještě zbývá, než oddané a klidné odumření?... 91