MELANCHOLIK.

Otakar Auředníček

MELANCHOLIK.
Den mlhavý jak v Hamletově vlasti, v tom hustém vzduchu, jenž na prsa padá, nevidných očí slze zříš se třásti. Jak rudá růže slunce v mhy se skládá. Den vzpomínek, jež z toho vzduchu kanou tak truchlivé do srdce beznaděje. Já skláním hlavu mdlou a zadumanou, jak jiskry v krbu vidin vír jí chvěje. O krb ten opřela své nožky malé, zázraky něhy, jež jsem líbal dlouze, jak tehda teď to ticho neskonalé, v němž plamen krbu hřál a hučel pouze. A před oknem ta mlha dál se věsí, ta mlha, jež ji bídně zavraždila... Tak byla histerická!... Ještě děsí mne z mlh se noříc náhle tvář ta bílá. Tak vilně chorobná zhynula mladá... V dny pohřební já vzpomínám si na ni, kdy v hustém vzduchu, jenž na prsa padá, všech umrlých je slyšet slední lkání. 96