PROMĚNY.

PROMĚNY.
Dřív písně pastýřův a zvonů znění a kraje mír ve hrudi básník nes, zpěv jeho byl jak tklivé dětské snění a byl v něm jas a vůně niv a ples. Pak Byron romantismem zvláštním schvátil vír básníků, jenž za ním nocí spěl jak ohon komety, jejíž zjev ztratil se záhy tak, jenž v duši jiskry sel. Pak Hugo. Moderní šli pěvci za ním s tou otrávenou hrudí uštvanou, s tím resignace divým pousmáním, kdy v oku víc ni slzy neplanou. A pěli o své pusté, choré hrudi, o lásce lživé, nudě kaváren, o duši vína, o žití, jež nudí, o tom, jak život hloupě promarněn. A druhý výčitky vrh ve tvář bohu tak pravdivé, že tupý dav lál naň; jsme Prometheové, již vzdornou nohu v prach země tisknem, ale k nebi skráň 102 Zvedámezvedáme vzdorně, lidstva hnusné rány my pevnou rukou odkrýváme v ráz, o hadrech chudiny se zpěv náš štvaný jak zimní valí noc, z níž dýše mráz. A po nás přijde pěvců doba zlatá, kdy o hvězdičkách budou sladce lkát, žeň rýmů zvonivých pak vrchovatá, v nichž slovo „štěstí“ aspoň tisíckrát. A kritikové budou tleskat mile o zdravém duchu, pravém nadšení. Jak dobře, že se naše kosti bílé v zem bezcitnou mezi tím promění!... 103