Jen dál!

Jen dál!
Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co na nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál – toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem k předu – dál, jen dál! S tím národem, jenž je tak čistý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes; jenž dosud v prsou nese idól žasný, byť byl i před věky již za něj kles’! Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla! – dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál: ta myšlénka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál! Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, jeť sláva otcův krásný šperk pro syny – však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám! 23 Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá – napněte lana – vzhůru plachty – dál! Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety, že přízeň doby není jasna tak! což růže neodvírá svoje květy, když mezi ní a sluncem rozstřen mrak? Pryč s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, již stojí opodál, den žádný dvakráte se nenarodí, čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál! Nám slunce jako jiným skráně zdobí, nám po noci jak jiným vzchází den, jsme jako jiní syny velké doby, – ta žádá však si celých mužů jen! Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti, by truchlý rej náš plesem zas se zdál, ty zlatá naděj, smavá troufalosti, nes prapor náš, my s jásotem jdem dál! My nevíme, co budoucnost nám chová – však ještě žije českých bitev bůh, a pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh! A chce-li bůh snad dát kdys nové seče – nám stačí hlas husitský na chorál, dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo – jen dál, jen dál! 24 Ach hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude Česká zem! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých ždál – to lidské moře nezná odpočinu, Ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál, Národe náš drahý, věčně dál! 25 Při vydání „Kosmických písní“ bylo mi kdesi vytýkáno, že illustrace mé nepřiléhají k textu, t.j. že asi nejsou grafickým opakováním slova básníkova. – Nečinil jsem nároky na uznání toho tenkrát a nyní rovněž ne; obrazy mé nechtějí být illustracemi, jsou to parafraze básní, které provázejí, a neodpovídají-li snad představě přemnohých, kdo zpěvy Nerudovy procítí, zodpovím si před sebou, že jsou přece jen vyjádřením nálad, které ve mně se ustálily, po přemnohém pročítání těchto vznešených písní, a stejně oprávněny k publikaci, jako by byly vysloveny ústy kohokoliv z lidí, kteří se stejným zájmem po verších těchto sáhli. –Před „illustrováním“ Kosmických písní jsem stanovisko své v soukromém listě vyjádřil a Neruda, tedy autor, kterého provázeti jsem byl pozván, velmi vlídně vůli moji posoudil a přiznáním tohoto souhlasu mistrova doprovázím já i tyto své kresby, které pokládám za jakýsi hudební průvod, jímž chci čtenáře naladiti k mistrovým básním a nikoli illustrovati jejich obsah. V. Olíva.
[26] OBSAH: „MOJE BARVA ČERVENÁ A BÍLÁ“5 ANDĚL STRÁŽCE7 MATKA SEDMIBOLESTNÁ9 ECCE HOMO11 V ZEMI KALICHU13 UKOLÉBAVKA VÁNOČNÍ15 ZA SRDCEM!17 LÁSKA19 VE LVÍ STOPĚ21 JEN DÁL!23
E: mk; 2004 [27]