bílá smrt v květnu

Stanislav Kostka Neumann

bílá smrt v květnu
suché léto, dlouhá zima, hluch byl popův bůh, horské jaro zabloudilo, poloninské hříbě, smutek hladových a zkřehlých mžil jen zhůry v luh, svazek života se zachvěl, dobrotivý kruh přetržen byl bídou v stájích, sněhem na kolybě. svidovecké poloniny rubáš vypily, nový padl na temena, na svahy a kotly, osm měsíců se bílou smrtí živily, osm měsíců se na nich čerti ženili, osm měsíců se hory bránily i krotly. křehkost května drtil v zubech severáků běs, o stébla a pupeny se rvala země s nebem, za snědené oborichy kůru, chceš-li, jez, rostla úzkost těch, kdož mají hory jen a les, pro něž nenarostla ještě zlatá pole s chlebem. 17 konečně se zazelenal pod vrcholky svět, konečně si jaro našlo horské stezky svoje, v terešvanském údolí už začli rozprávět, starý vičar zíral vzhůru na nejbližší hřbet, jako by ty kilometry procházel už stoje. a pak tedy vyšla stáda, psi a bouhaři, majerky a děti lačné svobodného času, od terešvy vyšli do hor chudí soumaři, s výdělkem i štěstí se tu někdy podaří – z dubova šli, z kaliny šli, z vulchovců šli v jasu. poslední byl máj a pro ně první lásky čas, vodu života i stařec pije z poloniny, ba i kůň sem bývá veden, zdraví nabýt zas, hore polonina, dole kukuřičný klas vždy a včas, co silných krás by kvetlo z domoviny. sirá země, netrestej nás, člověk člověkem dost je trestán, zůstane-li bezbranným a slabým, obloho, ty nezkrocená, nepřikrmuj zlem hladové a opuštěné zpychlým sousedem, sebe ještě nezmáháme rozumem svým chabým. nad sebou až zvítězíme, nad pýchou a lstí, živlů již se nelekneme, osud uchopíme – večerní byl máj a voněl mladou zelení, 18 ptáci tady nezpívají, dravcem snědeni, ale naději tu zpívat přece uslyšíme. táhla stáda, táhli lidé do ztracena hor, mezi tempou, perljaskou a todjaskou už byli, vyšli z lesů, vyvrženi tvrdě nad ponor, pod sněžkami v holém proudu osamělý vor, přihnaly se bílé živly, všecko rozprášily. poslední je máj, a zuří bouře ledová, večerní je máj, a tančí ve vichřici sněhy, kam se skrčí naděje tvá, kde se poschová, kam se vrhne a kde padne kravka, ovce tvá, bílá smrt je škrtí, bije divokými šlehy. udusila mnoho ovec, dvanáct krásných krav, rovnou s lidmi půjdou spásat pohádkovou píci, rozehnala všecko živé, lidi, skot i brav, vánicí a vichrem víří věrný úděs hlav, polonina neubrání k lesům prchající. udusila havrilu, let dvaašedesát, udusila starou marju, mládí vasylovo, na sněhu je ráno našli, zmrzlým bylo spát, ač už slunce začalo se vskutku usmívat, červnem smát se, červnem hřát a květům dalo slovo. 19 sladké ráno – hořká cesta, sháňka ve hvozdech, nepodojí poloniny mrtvých pro zemřelé, živí táhnou na salaše, těžký krok i dech, do poslední kolyby své dole na selech táhnou mrtví – země naše, nech je osamělé v klidu již – až lidské vichry vánic hroznější začnou brát nám – naposled snad – všecko vezdejší. 20