užhorodská elegie

užhorodská elegie
[55] my haněli tvé rozmařilé choutky a milovali kvetoucí ti tvář, na líci měl jsi šminku panské loutky a na rubu jsi zůstal proletář. když korsem stádo krav se navracelo, memento zvonců bilo na tvou plec; ješitné město, jak jsi zapomnělo na bídu, kterou skrýval svidovec. po cizích cizí se ti vnucovali, a jejich pýchu zrcadlil tvůj uh, na jejich tvrdost hory žalovaly: jízlivě naslouchal jim dobrodruh. 57 tam hore v horách vítr s bídou fičel do židovských a ukrajinských děr; u tvého purmy nad dorty jazz kvičel k vínu a flirtu, sporu sterých věr. tam hore v horách hladné děti mřely a blekotaly slabomyslní, v tvé panské džungli řečníci se přeli o iluse, jichž nikdo nesplní. a stejně chlubilo ses nonšalantně pelechem cikánů a chudiny i malým galagem, kde arogantně se rozložily povltavské sny. stavěly paláce, však bezejmenná tvá země snila o kukuřici. a zradu hřálos na prsou jak žena, jež místo domova chce ulici – bláhové město, oklamaná krásko, jak šperk teď s tebe, hedváb strhali! ubohé město, přes vše naše lásko, jak dnes bychom se asi shledali. 58 obrána, znásilněna v strašné noci v sloup nahý před svým syfilitikem, teď stojíš a jen víš, jak bez pomoci ty, užhorod, jsi zase ungvarem. pod mostem uh by plynul olověně, těžkou by slzu žalu pohltil. jen hrst jsi zmaru, rostoucího denně z pohany života a kladných sil. jen zmaru hrst, jen smutek z vraždy jedné, když dopouštěny jsou jich tisíce – my však tě milovali: v ruce ledné zbyla jen zvadlá snubní kytice. a zbyla srdce vědoucí a věrná. a v horách lid zbyl, který nezradí. ungvare smutný, města trosko černá, svět musí trpět, než se omladí. v lednu 1939.
59