meditace optimisty

meditace optimisty
neříkej větříku, jenž zháší oči, odvane se rtů zastavený dech, stydnoucí čelo políbením smočí, neříkej větříku, by zmírnil spěch, by ještě počkal, že bys tak rád viděl, jak pro svět dopadne cos tam a tam, že by ses nerad za člověka styděl a na rozchodu byl tak strašně sám. neříkej nic a věř a jdi jak domů, jak v páru kapka, pára v obláček, jak pecka z ovoce, a děcko stromu z pecky, jež popraskala na klíček. neříkej nic, jdi, jako bys šel spat, po druhé, vždycky stejné by to bylo, pro to či ono chtěl bys posečkat, pro to či ono rádo by se žilo; dni nejsou pás už, jenž by běžel tokem a zřídka, zřídka do tance se dal, dni zešílevše letí divým skokem a každý rád by bral i sliboval. 72 vezme ti? dá ti? nevezme už, nedá, nemůže slíbit víc, než co jsi snil, když viděls, kam si člověk cestu hledá, a sudby naší řád jsi pochopil. tvou jistotou den zlý už neotřese, snem bez ilusí úspěch nezachví; jde člověk mukami, jež div že snese, k poznání věcí svých a šílenství, jde, bojem jen si dobývá zpět země na strašných parasitech života, a v poznání i v boji tom je sémě, nezničitelné sémě vítězství. čím úskok je ti a čím hlupota? neříkej tedy nic, když větřík cítíš, že zdvihl se, by dech ti odvanul. ze země jsi a k zemi se jen zřítíš, bys v novém tvaru život pošinul. ať poslední tvá hodina je smutná, jak chudých den, jenž nezaměstnává, ať naopak už nadějemi chutná jak jarní snítka sladce lepkavá, neříkej nic, víš svoje, jdi jak domů: vždy někde raší sláva nových stromů. 73