SASKIA VAN UYLENBURGH
[61]
Těžké domy s frontami přeozdobenými,
se sterými okny pijícími mlživé dny
podél kanálů nahlížejí tvářemi důležitými
do vody, jež ztratila smysl pro idylické sny.
Po ulicích pyšní kupčíci účelně chodí,
za skly oken manželky vážně se dívají na ně
s hlavou sedící důstojně v okruží naškrobeném;
svrhli právě španělské jho a svobodných lodí
pány řádnými jsou, mrav přesný jich hlásají skráně,
pevné cifry jim hlavou jdou v šiku ukázněném,
sytost, pořádek, blahobyt jsou jejich starostí,
zasmušilá je svoboda jejich a puritánské jich radosti.
Venku přístav hemží se, duní, odfukuje a píská,
útočiště drahých věcí, jež Východ svěřil vodám,
ve městě však jen kupčík přísný počítá, kolik získá,
tich je Amsterodam.
Ale osud je k tomuto městu více než milostiv:
určí, by se tu krásy pohanské rozkošný stal div.
Divoch z mlýna, syn slunce, větru a lijáků,
křídly jako ten větrník mávajícími vzduchem,
jeden z velikých milenců a velikých pijáků
okouzlený temnosvitu věcně krásným vzruchem;
bůhví, jak se to stalo, na býčím hřbetě svém Jupiter
62
tak si Evropu uchvátil, jak jednu ze sedmi dcer
patricijských a ctných ten člověk nezkrocený,
jenž se zrodil, aby světlo zbožňoval a oslavil,
aby světlo z temna křesal a na triumf ženy
věčným, skvělým vodopádem marnotratně lil.
Celá země mohla se koupati v studené mlze,
v den ten byl by ji viděl žhnoucí jak na slunci rubín;
hoře světa mohlo se vylít v jedné veliké slze,
byl by slyšel ptactvo jásat v hloubi kvetoucích dubin;
mladým bohem tak nikdy se lidský necítil šťastlivec
jako on, když sobě vedl domů na Bloemengracht,
pyšný, zvětřilý kapitán na moře nejhezčí z yacht,
ženu, milenku, model, svou velitelku, svou věc,
v jedné bytosti vedl si všechno od Venuše k Marii,
domů vedl si Saskii.
Této ženě dal osud velikých osm let,
jež by největší královna mohla jí závidět,
věčný život v nich určil mladistvé její kráse:
svatá úloha ženy zde zářivě naplnila se.
Dnes, hle, brokáty, šperky, perly a pštrosí péra
přerod hlásají dívky ctné v bohyni milostnou;
zítra do zlata jasu z amsterodamského šera
63
její nahotu genius vynáší s láskou svou.
Dnes, hle, Východu divy, papoušky, lastury skvoucí
celé jmění k nohám jí klade marnotratný cit;
zítra umělcův zápal hymnou ji opěvá vroucí,
nesmrtelnost jí dává, dvojnásobně spit.
Jako milenku, matku, ženu, jako bohyni, královnu
stále znovu ji vášnivě vyznává před světem,
nic z ní neskrývá pyšný, hýřící v pohanském snu,
v Susaně a Danai se honose jejím rozkvětem.
Rozpustilým bohem genia mladého činí
ona, kterou povýšil sladkou na bohyni.
Marta s Venuší, Labuť s Ledou, Baccha s Ariadne
oslavující gesto lásky jiný nechť maluje;
hrdým bohem se cítě i ženě když v náruč padne,
v loži s nebesy kterak svou Saskii miluje,
rydlem božsky veselým vyznává, milostné bdění,
věčnost dávaje ženě za líčka uzardění.
Z ohně objetí jeho tak v oheň věčného světla,
ranní rosy úsměvy majíc na retech,
klesá opojena ta, která pro lásku zkvetla
a k ní šťastna dostala tvůrce kouzelný dech...
64
Přísný zlobí se měštěnín, peněz lituje kupec,
v spících oknech křížují se matrony naškrobené.
Když je svoboda dobyta, svobody nemá rád tupec.
V okna Amsterodamu zří nebe zamlžené.
Ale směle genius trhá mlhy a předsudky,
pohár šumivě plný je zde, aby se pil;
času nemívá pohan ohlížeti se na sutky,
když mu žena vešla do pobouřených žil.
Vládne Saskia srdci, vládne ruce i duchaduchu,
bohů darem jsouc muži v dar mění se geniův nám;
patricijská ta dcera svou nahotu plnou vzruchu,
ale olympsky čistou dává na pospas epochám.
Světla velkému básníku stává se Musou těla,
neztrácejíc ničeho z úbělu čistého čela;
věkům v oběť se dávajíc věky má za podnoži
zlatou slávu přijímá na světlém Danae loži – – –
Mladá umírá Saskia; milostný obraz její
nesměl se zakalit všedností, porušit beznadějí.
Muži, milenci umřela, neumřela světu,
blahořečejí staletí čarovnému květu.
65
Žije, panuje, kvete v kruhu přešťastných žen,
kterým svatozář krásy utkal geniů sen;
její jméno sladké jak ptačí chvála vesny,
její obraz odsouzený ustavičně hořeti
budou žíti pro všechny, jimž krása kyne ve sny,
dokud nezmizí z věků, neshasne v paměti –
Rembrandt.
66