PO NÁVŠTĚVĚ

PO NÁVŠTĚVĚ
I
Tvé růže voní do mých snů, mně dala je tvá ručka vlahá; po štětci kdosi tiše sahá a pozlacuje šeř mých dnů. Já zapomněl juž teplo blaha; – teď sebou ani nepohnu: tvé růže voní do mých snů, mně dala je tvá ručka vlahá. A duší svou se kamsi pnu... Ach, jako kdys, tvých ňader vláha to zas je kypící a nahá! Ó, nech, ať na nich spočinu! – Tvé růže voní do mých snů... 62 II
Vše zmizelo, jen růže zbyly, juž bez vůně, a zčernaly – a pocit jakýs bývalý, v němž duše neví, zda se mýlí. Laviny sny mé zavály, zhas v šeru duše paprsk bílý, vše zmizelo, jen růže zbyly juž bez vůně a zčernaly. Na chodbách průvan táhle kvílí, den vlhký je a ospalý; ty krůpěje, jež cvakaly na okno mé, zář slunce smyly – Vše zmizelo, jen růže zbyly. 63