XII
Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem
Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem
slunce přešťastné, že rdí se nad antiky luhem,
vůní západu by táhlo nás pod blankyt setmělý,
zrychlujíc tep srdcí našich k písni druha s druhem.
Snivých milenců, náš krok by tíh do háje Venušina. –
Jistě pak by mramorem svým pohnul bohyně prs bílý;
šťastným snoubencům ta matka rozkoše by žehnala.
Tisíckráte žel! Ty slunné doby v minulo se slily.
Milenko, však v proudy lásky volně skloňme srdcí květ.
Děti mrákot, kdeže máme usměvavé bohy?
Duším mdlým jen plane kdesi idol praubohý.
Jinak smutno. Však dost síly zbývá vzkřiknout divoce,
že cejch hanby nebolí nás, vpálen lidským řádem –:
oltář úcty zažehnou nám v příštím žití mladém.
112