XIX
Ta hořkost černých nocí, kam oko se vpíjí zas a zas,
Ta hořkost černých nocí, kam oko se vpíjí zas a zas,
ta je juž vůní květů mých a chutí mých plodů.
Potměšilých vteřin neúprosný ras
jedu mi nalévá do číše při života hodu.
Ký div, že horkou hlavu zřím v nervózní dlaně sklánu,
květ sehnutý temnem noci, jíž obklopen jest,
květ zlákaný chvilkou slunce a sžehlý v příštím ránu,
květ na kraji příliš ušlapaných cest.
Ale svým stonkem v dobré půdě zakořeněný jsem.
A stokrát raněn, stokráte hlavou pohodím pyšně,
se starým člověkem zápasím a zápasím bezoddyšně.
Má zahrada mládím zrosena jest a nadšením teplou má zem;
jsem apoštol nového žití a žádné se nelekám rány,
jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany.
121