VETŘELCEM

VETŘELCEM
Když hněvy, starostmi, náladou špatnou jsem poštípán jako nočními hmyzy, a z lože vstávaje, nemohu prodrati se zástupem jejich k věcem, jež ryzy z ranního slunce se těší, – když vyjdu si poset skvrnami trapnými, jež na nitru sedí mi, svědí a pálí, abych se vykoupal ve vonných svěžestech, jak v řeku kámen vtiskl se v dáli, jež hladinu nade mnou zavře, – uprostřed bylin, stromů, ptáků a zvěře, pokojně tvořících lesy a lesy se všemi sterými věcmi ostatními, prostými, klidnými v zákonné směsi, prostouplé zelení čerstvou, nevhodným, cizím náhle si připadám, bez roucha svatebního na svatbě hostem, bublinou, kazem na novém zrcadle, zlovolným úderem do tváře ctnostem, vetřelcem, žebrákem, bludem. Po hebké půdě jdu jako olovo, železný klín jsem do pláství vzduchu, sám cítím, jak vleku okovy člověčství. A věčnost trvá, než v slunci a vzruchu pozbudu hloupé své váhy. 284