ZPĚV ZIMNÍ

ZPĚV ZIMNÍ
Ty ploty, několik chalup a holých stromků a vzadu na stráni koruny stejné holosti na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh, ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí, toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih. S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme, jakmile modré záclony jsme odhrnuli a jejich kytice, s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan a od něho se odloučíme, jen když se ženou, s dítětem dlíme anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice, cizí i známé jako pařížský bulvár a cesta karavan. Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické! Na devaterou linku naší oblohy, jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru nebo vdol! I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské, jež raduje se tu ze své krásné polohy a těší se, och, tak se těší na první jarní stvol! Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí, poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny, toť kousek jen pravdy: i pevně jsme sepjati s ní jak ona s Moravou, a Morava ve svazku mizí s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny, jež u nebe zcela jistě jako chorál zní. Hlad, touha a láska, vítr a luční květy tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice, jak silné věci nás pojí se vším a se všemi, 51 Verhaeren, Dostojevský, Rabindranáth Thákur a F. T. Marinetti právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice, jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi. 52