KUKUŘIČNÉ CHLEBY

KUKUŘIČNÉ CHLEBY
Jak svítí, zdaleka volají, laskominy vznítí ty zlaté chleby, v pekařských krámech kukuřičné chleby! Jak ohromují, lákají, dráždí, provokují, když hlad ti zatlouká zvolna do mozku tupé hřeby! Jen mrskneš okem po nich, a již ti nejdou z hlavy, a všude zříš je, zlatý den, cválají na zlatých koních v strakaté východní davy, jsou zlatý hřích a zlatý sen, lačného sytý sen. Jak září do bledých, vyhublých tváří, když prodavač s fezem a nohama zkříženýma hází je na váhu! Jak planou dobrotou požehnanou, když láme a dává je rukama pokojnýma žebrákům na prahu, kňouravým hnědým žebrákům z dlažby! To velikanánské mince jsou, peníze nové ražby, k oslavě země v oběh jdou, země, jež ploditi ráčí, zříš jako klasy je pláti, jak slunce, jež klasům dá zráti; jim netřeba hlavy ni znaku, lesk a barva jim stačí, a číslem jich zdá se nekonečnost. 192 Má mimojdoucí v oku vděčnost, má jiný v oku hlad – jda mimo sám, já obé v oku mám. Že hlad, och, toho netřeba vzpomínat, že vděčnost, toť však proto snad, že tato dozlatova vypečená žluť, ten zdůvěrnělý obraz z daleké končiny cizí, pojednou domova sladkou chuť jak jaro vzestup mízy probouzí ve mně, v synáčku severní země – nevěda proč, venkovský vidím vířit kolotoč tam dole u Svitavy, skleněné křišťály třepotají se, řinčí polyfón, činelů zářící placky se mihají, zakřikne zvon, a mládež se baví – – anebo v trávě šťavnaté hledím za motýlem pod jednou bílovskou strání, kol v louce zlatem svítí steré pampelišky jak vyleštěné plíšky, a vše je var a vše je kolotání a včela všecka žlutá pylem polednem se potácí... Leč nezapomeňme na chleby kukuřičné z pečlivé ruky domácí! To nejsou zlaťáky, jež moslim vyplácí, to není z hromady zboží: jsou zlatější a vysoké, vznešené spíše než sličné, pravý „dar boží“! Zároveň s mouchou, se smutnou jednou mouchou 193 k slunnému místu na naší zdi přilepil jsem se velmi. Zároveň s mouchou dívám se na svět z hlediska hladové šelmy. Zdá se, že cosi jej hyzdí. Mimo nás, množíce slunce podjarní jas, na hlavě nosí hnědá děcka s domácím chlebem měděné mísy. Každý je čísi a děcka jsou veselá všecka: barvené ručky vzduchem jim těkají, dřeváčky hbitě klapají. Můj žádný však není, zvířátko dravé v mozek mi kouše. Och, pokušení! Rozkoši vrchovatá, zmocnit se kusu tohoto zlata! Kousíček dal bych také své mouše. Vznešený chlebe, se zlatem slunce zpíváš a hřeješ! V nitru však zebe myšlenka, kterou po cestě seješ. Leč na slunném místě vše chladne, hroutí se jistě. Soucit a něha a žel náhle mi srdce chytly prsty jak drátky, teploučký váček zazvučel, korálky rudé v něm chřestí, zadními vrátky mrtvolu dáváme poodnésti, korálky rudé zvoní, srdce mi zpívá, na plavém koni 194 jaro snad vjíždí a zpívá, celý svět zpívá i slunce zpívá – na něco všickni čekáme a docela tiše si zpíváme: Kdybychom všickni, kolik je nás, za ruce vzali se spolem a ohraničili sluneční jas velikým kolem, kde by se vzal, tu by se vzal uprostřed kola malý spasitel a ten by všemu světu lámal a rozdával božího daru kukuřičnou žluť i žitnou běl, a byly by to zlaté chleby domácí a nestáli by kolem žebráci. 195