Z ELBASANU DO ŽIBRAKY

Z ELBASANU DO ŽIBRAKY
Tam u nás byl by to jarní den, blažený jarní den, do lesů by se tiše a nesměle plížila Květná neděle, zeleně křehký sen, leč zde je teprve čtvrtý leden: postaru širým sluncem sveden dal jsem se na cestu, všecko, co tíží mne, všecko, co mučí, v děravé naší zanechav kuči, po boku v polní lahvi maje veselou nevěstu. Kolkolem hory, dobrou stará silnice, jdu, básník pouze, v slunečním jase; v dáli ty vrcholky mohly by smeknout bílé čepice, kdypak se jim to přihodí zase! Olivy, zimostráz, dosti je zeleně všude a málo rzi a málo holosti; stád zvonce, jako když bystřina hude, bublají doprovod k vteřině spokojenosti. Jak z tvrdé skály člověk ji vyrve času, překřehlé době, vteřinu, hodinu, den, zřídka jen celý, a k tomu pokoji a k tomu jasu jak malé robě vztahuje ruce, jež se otevřely. Mám obě otevřeny, ramena natažena, jsem vůbec ruka jen, ruka otevřená, na kterou zlato s nadějí sype se skvoucí ručejí. 201 A jaká rozkoš takhle jíti neznámým krajem sám, och, takhle jíti, cizinec z dálky k dálavám, och, takhle jíti docela podomácku s holí a čutorou končinou donedávna téměř tajemnou, och, takhle jíti a nežalovat, netoužiti... Teď Škumbi, věčně kalná, po boku mi široce šumí, z plemene divokých panovnic dnes všecko jest a zítra nic, zákeřné všecko, rozmarné nic – kobrtám výmoly, stezkou rozervanou, z balvanu skáču na balvan, jsou Ljabinoti za mnou již, teď do Žibraky dále, přede mnou vrcholky bělostně planou, sněžného vojska stan a stan, a vzdálenější jsou stále. Silnice mladá ráda by tudy vpřed, leč pomalu pracuje člověk a rychle voda z hor; kol uštěpačně ledacos odpoví ti na pohled a vedle hor jsi zcela malý tvor. Nedivno tedy, nesmeknou-li bílé čepice, třebaže ještě neměla mne malarická zimnice. Snad půjdu, nikoli sám, tudy ještě jednou, a tváře, nyní hořící, zšednou mi a zblednou, a stokrát prokleji výmoly, v nichž po pás bude vody – toť však – a nikoli nejhorší – jen jedno z mnoha „snad“, jež možno pomalu polykat v dnech kalné nepohody, leč nikdy na slunci, jemu tváří v tvář, leč nikdy ve věnci nadějí, jež hoří 202 jak věnec, jímž horstva bělostná zář slunečné chvilce se koří – a nikdy za noci, kterou tuším již, jak na cestě zpáteční vstříc mi zavane a na strany odsunujíc soumraku mříž dá mne pod ochranu hvězdného davu: mně nikdy nadarmo světlo hvězd nekane na starou hlavu. 1917
203