NEMOCNIČNÍ POSTEL

NEMOCNIČNÍ POSTEL
I
Je nemocniční postel tak čista, tak přísna, jak v parnu venkovský kostel osvěží nekajícníka, jak bílá široká klisna hřbet pro ušlého má poutníka. Zapadneš do ní, břemeno, jež dlouho tahali světem, jsi vzpomínkami nalit jak mlékem vemeno, leč ospalým podobají se dětem. Narovnáš záda, vzpomeneš, jakou kdy tíhu nesla – rozpřáhneš ruce, je z místa na místo klada, vzpomeneš, byla to vesla, byly to páky, nebozezy – natáhneš nohy, ohneš je v kolenech, vzpomeneš: docházíval dech, pod nimi, nad nimi, kolem a mezi deseti zemí zdvihal se prach, zkusily, vykonaly, neměly strach – celý se protáhneš v nesmírné libosti: s něhou a milostí milenka jala všecko tvé živé v objetí mlčelivé. Srovnány hory jsou, kamenité cesty, a vyschly řeky, jež jsi přebrodil, umřela cizina s horkými městy, letadel vrkot a zbraní chřest a oslů noční kvil. 241 Jsi v měkkých loktech, ticho máš, střechu, postel tě nese, jako tě nosily polštáře mechu v domácím lese. Na rodné louži v bárce se kolébáš, pod hlavou teplou plachtovinu, zavřené oči máš, lhal bys, že myslíš, že vzpomínáš, díš: ležím a plynu... 242 II
Je nemocniční postel tak smutna, tak chuda jak ztuchlý, dusivý kostel, když venku slunce výská, jak lupenkové klece sestavená nuda, když v hájích jaro již své nezbednosti píská. Je nemilovanou ženou, zkaženým dechem, ranou obnaženou a nemá nikdy dost, drží tě, nechce propustiti z objetí, v kterém se nítí houstnoucí ošklivost. Lascívní matróna, paní Monika, tráví tě pocelem, láme kolem, anebo Venus syphilitica svým ničí tě alkoholem. V ní zmítáš sebou jak na suchu lapená parma, jsi vězeň, žízníš po vzduchu, a venku pustne ti farma, po cestách žízníš, po obzorech, po širé plavbě na těžkých vorech, po ruchu. A zmítáš sebou stále více na pravou stranu, na levou, na břicho, na záda, je pastí celá nemocnice a v koutech inkviziční číhá nálada. 243 Železná panna, Záhořovo lože krutě se baví tvým tělem, o pelest železnou udeříš čelem, zasténáš, zavoláš: Bože! a bohem snad je ti jen ulice, dost dlouhá pro kroků nazdařbůh, či palouk u bílé silnice, na němž bys válel sudy – Chuť zabrati máš jak na jaře pluh, roztříštit souvislost, vztahy a trudy, rozpřáhnout ruce, otřásti stěnami, z vězení vyběhnout, sluncem i mlhami vpřed dáti se, děj se co děj! Och, moci běžeti! Přes vše, co zamyká! S kaktovým květem rizika vrhnout se v nějaký rej! 244