WORPSWEDE.

Adolf Bohuslav Dostal

WORPSWEDE.
Do nesmírna rozplynulá země, z dávných hlubin dávno vynořená, jako žena v slzách opuštěná smutek tvůj se tiše vrací ke mně. Tvoje písky travou načechrané, tvoje vody sametové, rovné, šelesty tvých hájů nevýslovné, vše mi z dálek marnou touhou vane. Vedle cesty, stínem utišeny, sto let mlčí skřivené tvé chýže, sto let trčí mlýny rozpřaženy. A když večer rosou skropil hloží, a když kouř se k zemi připjal níže, v rašelinách zřít je stopy boží. 24