VII HETÉRY

Stanislav Kostka Neumann

VII
HETÉRY
Dnové antiky ovlhlyovlhli kdysi polibky Krásy. A myšlénky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech,rtech. Hle! Obhajce prsů Phryny obnažil bělostný vzdech, by soudcové svoje: „Nevinna“ děli za jásotu massy. My, jichž myšlénky putují v pohádkových, měsíčních snech, jichž atomy ssavčí ve dvacátý věk se však hlásí, v zrcadle části Neznámého, smáčknuté v těla ponurých zdech, často zříme reflex minulé, lepší té raçy. Bylo... Ve smutné temnotě brlohů vášně ve výparech loží, průchodných domů pro těla spitá, umdleny zítřkem, umdleny hnusem, umdleny strašně, ty nevěstky dnešní se rodí, prohnilé oranže v skladišti tonoucí lodi... Jdi! Kup si! Ten smích? To je maska. Automat tělo ti skýtá! [13]
Básně v knize Jsem apoštol Nového Žití a žádné se nelekám rány, jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany:
  1. VÁM PYŠNÍ...!
  2. II Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
  3. III SOCIETO...!
  4. IV MORÁLKA DAVU
  5. VI ZHNUSENÍ
  6. VII HETÉRY
  7. VIII Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
  8. IX Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
  9. X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
  10. XI Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
  11. XII Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
  12. XIII MUSA
  13. XIV Lidičky starostliví,
  14. XV Ty stěny smutné a uposlouchané!
  15. XVI MRTVÉ PŘÁTELSTVÍ
  16. XVII Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...
  17. XVIII Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
  18. XIX Ta hořkosť černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
  19. XX Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena