Vločky jdou

Stanislav Kostka Neumann

Vločky jdou
Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou, miliony vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou, se zemizemí se nebesa spojí sítí ledovou, země ztratí špinavá unavenou barvu svou. Radost svoji rozloží bílé plochy veselé, neubrání se jí ni černé bory na horách, a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé, shltne vločku za vločkou, světélka, jež mizí v tmách. Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným, „odpusťme si, co jsme si“ šeptly vrchy, pole, les; bílé ticho ulehne se životem bezdyšným v širý kraj a v širý klid vanoucí až do nebes. Krtek spí již v doupěti, v hroudě strnul drobný hmyz, zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový, holé stromy svírají zastavené proudy míz, skála o svých nadějích ničeho již nepoví... Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů, bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření. K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu, v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní. Sní a čeká... Člověk jen v děrách svých a v ulicích hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění; v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích, neustálý boj o život, neustálé říjení. 25