U Děravé Skály

U Děravé Skály
Na šedém balvanu Děravé Skály se samotou srůstaje sedím, pode mnou vody jak by se rvaly, na zběsilou Svitavu hledím. Rozbouřená písnička vody, mé mladosti, mých nadějí parafrase, podjarní předzvěst nové budoucí shody... jí naslouchám a je mi blaze. Pleskají, hučí, šumí a zvoní vody, žlutavé vlny letí, rozbíjí se a pění, vzduch revolučními chvěje se svody; však lesy strání dumají v snění. Jakož jim kážou zákony rodné hlíny, oddaně mízy vzestup očekávají, své věrni zemi, věrni sobě pod oblačnými stíny pevně se drží a zrají. I já tu přitisknut ke skále chladné své půdě i sobě věrnost přísahám celou, bez lítosti nad tím, co ve mně vadne, tomu, co klíčí ve mně, oddanost slibuji vřelou. Svoboden býti, toť kvést a zráti po zákonech svého růstu, neohlížet se na pravo, v levo nešilhati, nevěřit hýření, neřkuli půstu. 33 Na věky hotov s bohem, s osudem usmířený, marnými blasfemiemi nedráždím nervů; miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy – s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu. Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti, bytosti rytmus sblížiti s rytmem země, na pevné půdě co nejpevněji státi a vteřinu pochopit jemně... 34