Autoportrét v červnu

Stanislav Kostka Neumann

Autoportrét v červnu
Nad lesy blankyt zapálen, stráněmi táhne dech boří. Na mechu ležím v dubině já pod keřem na výsluní. Na pohozeném klobouku kytice jahod mi hoří: z města jsem člověk ubohý, však venkovskou mám již vůni. Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí a prsa lehce omšelá temnými kučerami. V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí, kdykoli políbí mne van proudící hlubinami. Mám hubené ruce beze stop těžké fysické píle, však hlínou a šťavami bylin hojně poskvrněné. Cos jistě by mluvilo k ženě teď o mé smyslné síle, přívalem vlažných dojmů příjemně obestřené. Rukou si podpírám hlavu pod černou zcuchanou kšticí a hledím zdlouhavě, něžně, jakobych hladil v lese květiny, trávy, kmeny, balvany v mechu tkvící a vše, co živého někde mihne a zaleskne se. Kniha mi vyhlédá z kapsy kabátu pomačkaného. Však připoután k zemi je tu subtilní sluch lidský: člověk a hrouda si sdělují rytmus nitra svého, žár krve, píseň zrání, stesk temně erotický. 60