Genesis

Stanislav Kostka Neumann

Genesis
Já, zdá se, narodil se v Městě krutém, jež nenáviděje, hned opět miluji; já, zdá se, hýřil v plynů světle žlutém a mrzce s ženami, jež hnusem nadují. Však sladce zapomněno všechno bývá ve žlebu provlhlém a hnědě hnijícím, když odtud na vrchy mne zeleň živá jak svého synáčka zve jasným ohněm svým. Tu vím, že zrodil jsem se v dubin stínu, a mlékem trpkým laň mne v seči kojila: řád lesů děl mou zásluhu i vinu, s jich něhou tvrdost jich se ve mně spojila. Pak snil jsem život měst a černých čtvrtí, grog horký v přístavech jsem s námořníky pil, až odešel jsem náhle smuten k smrti bez cíle, tlumoku, bych nyní teprv žil! Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři, jež mízou voněla od lesů vanoucí; zelené vlny sladkovodních moří šuměly osud můj a cesty budoucí. Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu omámen vůněmi a ptáků jásotem; však pryskyřice dodaly mi dechu: se zemí srůstaje svým žiji životem. 63