Počátek románu.

Počátek románu.
Ty první dni!... Na prsou těžce leží vzduch dusný, páchnoucí a teskný chlad, vzpomínek palčivých proud hlavou běží, a krok tvůj zdá se beznadějně lkát –. Však konečně si člověk zvolna zvykne v tom věčném šeru nudou znavený, – jen světlý paprsk do duše-li vnikne, zas rány cítíš, že jsou zjitřeny. – – – – – – – – – – –
To bylo večer v dusné kanceláři ve pološeru, v krátkém setkání, když mihla se mi s údivem na tváři; té noci nemyslil jsem na spaní. [16] A jistě netušila oné chvíle, co nových snů mi v duši vzbudila, jak dusily mne pak ty stěny bílé, a podzimní noc jak mne mrazila...! 17