Chladné dni.

Stanislav Kostka Neumann

Chladné dni.
V pět ráno vstávám. Nebe téměř padá na střechy šeď, jež mokrá blýská se – svit popelavý mřížemi se vkrádá, a venku s větrem déšť je v stálém zápase. Jen k polednímu lesků pár se vkládá v ten vlhký vzduch a ticho bezhlasé oživí křikem divá vrabčí sváda; obloha hloubí se jak v kalném topase... Pak tmí se zas, a dům je mrtvě tich, plyn zaplane, a hlavu ve dlaních vzpomínám večerů, kdy tiskl jsem tě k hrudi – A kdybych ničemu i nevěřil, ten přížeh lásky žárným aspoň byl, a tady stěny ty mne mrazí tak a studí... [54]