Nálada z podletního jitra.

Nálada z podletního jitra.
(Na starý juž motiv.)
Po polích zlaté slunce rozteklo se, na vlnách obilí se třpytí v rose, na sivých vlnách podletního žita, – i v zakaleném obzoru juž svitá. Břidličné střechy sálají tou září, bělaví holubi se na nich páří, a vzduchem sytým sluneční té kštice jásavý balet tančí vlaštovice. Kdes v trávě žlutají se pampelišky, jak rozhozené drobné zlaté plíšky –, dva běláskové vyletěli z květů a líbají se v třepetavém letu. A vzduch je plný nervosního křiku, jak vrabec hlučně touží po vrabčíku, a kdesi na okapu, jasem spita, se vzdává samice, jen nebem skryta. [62] Tak vše to zřím a čelem na skle ležím: vše dýchá žítím omládlým a svěžím, vše šílí zpěvem, pokřikem a hvizdem, a celý kraj se zdá být velkým hnízdem. Dvě mouchy bzučí kol, i ty jsou v páru –; vše láskou plá ve slunce teplém varu – – – Třesk, třesk, třesk! Výstřel za výstřelem hlučí – Dav na povel se vraždit lidi učí! 63