CESTOU

CESTOU
Rychlíkem jedeš, znavený vojáček rudý, jímž povely z místa na místo smýkají. Kola jen hučí, vagon lehce se houpá. Jak by si řekly, že tě ukolébají. Leč nezavřeš ještě spálených očí. Na něco čekáš, co jimi vkročí. Opustil’s město, kam nic tě nelákalo. Vracíš se do města, které tě otravuje. Položil’s čelo na ledové okno. Soumrak už záclony zatahuje. Ať ještě počká! Teď přijdou známé domky, lesy a říčka, pěšiny pod stráněmi. Přírodní snímek. Zimní krajina. Několik vteřin. Leč co tu bylo štěstí, jímž zpíval’s, jímž jsi byl němý. Cože to polykáš? Cože tě svírá? Čím oko vlhne, srdce se naplnilo? Vojáci bývají sentimentální pro to, co bylo, pro to, co bylo. Přírodní snímek. Idyla z míru. Byla a prostě minula na vždycky. Zavři už oči, dobře se prospi, vojáku komunistický. Až jitro se ti zardí na skráni, budeme už zase ve zbrani. 31