KAMENY

KAMENY
Soudruzi, soudruzi, hledíme s pohoří, město k nám z doliny přesmutně hovoří. Žalují okna, věže i komíny, železný lomoz i lidský křik, že nikdo není tam dole bez viny, ať velmož je nebo nádeník. Slyšíme, drsná řeč zabolí, zazebe; zda jsme však bez viny nahoře my tu? Kdo z nás už přestal mysliti na sebe, kdo z nás už neříká: moje a tvoje? Kamenů plno na každé cestě, o kámen kobrtneš na každém kroku: jeden jsme druhému kamenem v cestě a ne-li kamenem, tož trnem v oku! Přesmutně hovoří město k nám z hlubiny; smutni my z pohoří, že nejsme bez viny. S kameny světa, který se řítí, svedeme bitvu jednoho dne, nejtěžší práci budeme míti s kameny v sobě. Šero je, zbrojíme do strašné války, kameny ze srdcí musíme vypudit, 50 aby k nám přišel z té modravé dálky laskavý, teplý, sluneční svit. A srdce, jež nebudou chtíti povolit, ta srdce zabijeme; soudruzi, soudruzi, také my možná na popravu jdeme. Nezmizí přesmutná vřava vůkol, dokud se kameny posypou z tmy, dokud se neshodnou křiky všech já v posvátnou hymnu: My. 51