Ave, Nero!
To až půjdeme spolu,
má Beatrice ďábelská a svůdná,
za ruce se vedouce a vdechujíce lačně
vzduch prosycený žárem paprsků slávy,
o níž jsme snili a zpívali,
vypravujíce si o Vladaři pekel...
To až půjdeme spolu,
hluboko v propasti zanechávajíce zemi,
dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů,
těch, které jsme žiližili, i těch, jež budeme teprve žíti.
Tehdáž také Jeho uzříme v slávě,
již vyvoleným dítkám připravil Otec
blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří:
subtilního césara, jemuž podobáme se tolik,
otřásajíce klenbami uproklínaného věku,
zpívajíce hymny nad požárem Měst příliš starých,
žháři a básníci!
*
Viď, divoký imperatore,
sedíš vedle Poppeiy své,
[35]
v nahotu jejío nahotu jejích ňader opíraje svou hlavu,
a hledíš zasmušile
na Romu svou
a imperium svoje,
na barbary a na vše, čeho’s ani neznal.
Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval,
to světlé signum radosti a lásky,
ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu,
zříš Ježíše a Církev svatou
a onu hrůzu,
jež se tehdá líhla strašlivá ve tmavých doupatech,
jak rozhazuje děsivý svůj symbol
zemizemí stesknělou,
a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný.
Ave, Nero!
V neskonalý smutek věku volám tvé jméno,
uprostřed cností špinavých a přetvářky a hanby,
uprostřed triumfu těch,
jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh’.
Miloval jsi nejkrásnější ženu,
miloval jsi básníky a víno,
miloval jsi požáry a pýchu
a velikost
a krásu...
a zoufanlivé pochodně dal’s vrhnout
v tmu, jež plížila se...!
Ave, Nero!
[36]