MÉ DOUPĚ MI ZARŮSTÁ PAVUČINAMI

Stanislav Kostka Neumann

MÉ DOUPĚ MI ZARŮSTÁ PAVUČINAMI
Mé doupě mi zarůstá pavučinami, pomalu chátráme spolu; tož měli bychom se zapřísti do samotářského bolu. A naslouchat u oken rozbitých, jak vítr si cestu k nám klestí, naslouchat bez kleteb zbytečných, bez marně zdvihaných pěstí. A s tragikomickou grimassou říci hluchému světu, že zas jedné pravdy zneuznal v jejíjejím nejčistším květu... Však nemám ještě resignace dost a krve mám mnoho, ach, mnoho: má číš chce být plna a meč můj chce plát, ať již je cokoli z toho. Své slovo, svou radost, své gesto, svůj vztek zapříti hrdý jsem příliš. 50 Ty, jenž mou pokoru potají čekáš, ty, jizlivý ďáble, se mýlíš. Snad zemru k tvé potěše na věky spit, až hladová stihne mně zima. Či pojdu jak pes, jenž vztekl se žízní... Však s mečem, na němž krev dýmá! 51