podzim 1936

podzim 1936
jde dělník pěšinou a do dálky se dívá. „co myslíš, toníku“,toníku,“ dí nezaměstnaný s rukama v kapsách, kde nic nezahřívá, potkav ho jako list, v ten podzim vyhnaný. „co myslíš, bude prý zas letos krutá zima, a člověk nemá už, kde by vzal naději.“ však toníkovi stín se stmívá pod očima, a rty se mu jak v snách jen tiše zachvějí: „španělsko.“ jde člověk učený a usmívá se smutně, sychravou ulicí s ním kráčí starý druh: „můj milý,“ povídá, „my vzdělanci jsme nutně pro řád, v němž nad hmotou by zvítězil vždy duch. a mravně přerodit se musí lid i vůdce, by ctili svobodu, když si ji přisvojí...“ však člověk učený tu zastaví se prudce, jak nabroušený nůž mu fráze překrojí: „španělsko.“ 100 a také básník jde tím strašným listopadem, v dech země křehnoucí čpí krvežíznivost, a město kupčící mu v zádech syčí hadem svou uspávací lež a liceměrnou ctnost. tu boha, věčnost, smrt a vykládání z ruky, tu sny a pověry chce pěna večerní... však srdce básníka je s dělnickými pluky, jež v dálce bojují, a myslí mu jen zní: „španělsko.“ 101