lidé v hotelu

lidé v hotelu
vzpomínka na sjezd slovenských spisovatelů
sem a tam, sem a tam, cizí proti cizím, lidé v hotelu procházejí otáčecími dveřmi, posedávají v pletených židlích, tvrdá lhostejnost nebo zvědavost kape jim z očí. je to hotel grand v trenčianských kúpelích s oprýskanými stopami maďarského panování, jež dějiny zatlačily na ústup, strašný věk imperialismu počal praskati ve všech spárách, aniž führer nebo duce mohou nás mýlit svými paláci z karet, jež třesou se na bídě. shovívavá krása zelených vrchů vpravo i vlevo naslouchá větrům a mračnům, 126 je konec května 1936, dole zní ovšem jazz, „po nás potopa“ včerejší třídy, ale mezi těmi lidmi v hotelu procházejí i tváře docela jiné, spisovatelé mají tu sjezd, a spisovatelé nebyli by spisovateli, nebyli by hořícími hranicemi na horách národů, kdyby nebyli proti fašismu a válce, střapatá hlava ilji ehrenburga hned tu, hned tam zapaluje mezinárodní požár kulturního útoku na hradby temna. jsme křehcí a slabí, jsme plni příšerného dědictví, jsme allzumenschliches až do výstřednosti, ale mezi těmi lidmi v hotelu grand, mezi bohatstvím a tituly, mezi cizopasnictvím a vykořisťováním, mezi špičáky a pěstěmi jsme zpívající lidskost, otáčecími dveřmi vzlétáme k zeleným horám, přes hory k chatám zemědělského lidu, přes hory k továrnám průmyslových dělníků, z nich jsme se vskutku narodili, s nimi jsme se ztotožnili, 127 s nimi vcházíme v duchu a jednou vejdeme vskutku jako svědci do zaslíbené země. jsme zpívající lidskost, a naše bloudící píseň prochází filtry těžkého života, aby na konec z čistých byla nejčistší jako semleté pšeničné zrní. 128