zpěv pro rákosníka

zpěv pro rákosníka
bratříčku hovorný v dozrálém rákosí, známostí naší se srdce mé honosí dnes, trochu pozdě věru, jako bych teď teprv, když je mi šedesát, v bídě a hrůze, jež světem jdou spalovat, měl syna nebo dceru. na jaře, když tvoje r znělo vítězně nad vodou, zarůstající tak líbezně, a na tři rákosová zelená stébla sis hnízdo tu zavěsil visuté, měkké, jsem s tebou se seznámil, a byls má láska nová. u vody tvému jsem naslouchal kirikrí, po smaragdovém jsem zatoužil mimikri, mírumilovné sloze. ve vodě vyrostla zelená doupata, stulíky vyzvedly k hladině poupata, tvůj svět mi kypěl k noze. 40 od jitra do šera zpívals a varoval, na dlouhých stéblech ses půvabně kolébal, nad vodou létávals věncem. chodil jsem na lov a chodil jsem za tebou, pro balsám na rány za čirou písní tvou, jakoby za milencem. teď už jsi dozpíval pro samé starosti, děti ti křičí a dělají hlouposti, mlh plno v našem kraji; onehdy jedno se o prut mi zranilo, tuhle zas jiné se málem topilo, rány se otvírají. den se nám krátí a smutky se vracejí, život náš pije jen z dalekých nadějí, měl jsem tě dříve znáti, dokud nám prosté dny pokojně plynuly, dokud jsme k ilusím míru se vinuli, a čas nám zdál se státi. tehdy jsem z lásky chtěl splynouti se světem, v němž jsi ty doma a já už jen vetřelcem, jinak bych měl tě v lásce. zapomenouti jsem přával si na lidi, člověk se za lidi tisíckrát zastydí, z cesty jsem chodil chásce. 41 smávali jsme se jí nahlas i potichu, teď však nám dávno už nebylo do smíchu, láska se zkřehle krčí... šelestíš v rákosí s chladnoucím větříkem, není ti do zpěvu, a mně to rejstříkem jen jedovatě vrčí. 42