jeseň

jeseň
„v mém světě člověk člověku je druhem; co na srdci, to na jazyku mají“ – jde osamělý dělník za svým pluhem, a větry podzimní ho omývají. a jako všude lakomá je země ke dvěma rukám počestným a holým. podobna žalmu, plynou léta temně pod svícnem silnic k zlatonosným polím. je chudoba jen žalář; nepozlatí jej zlatá slova syté spoluviny. a dvakrát pálí, když jím člověk platí za věrnost světlu tam, kde vládnou stíny. a přece žalář ten je vlídnou sudbou, když s beznadějnou cizotou jej srovná, s tou barbarskou a potměšilou hudbou, jíž obklíčen byl jako kořist lovná. 44 tu člověk člověku je šelmou dravou, a jejich svět je tragikomedie – jde osamělý básník pozdní travou, list za listem, den za dnem země pije... 45